Ležím pod stolem, schoulená do malého klubíčka s Vexem v náručí. Caspian mě dál úpěnlivě prosí. Nejdřív mě zapřísahá, abych se posadila, abych na něj promluvila. Když nereaguju, změní přístup a žádá mě, abych se aspoň pohnula. Abych dala nějak najevo, že ho slyším. Abych mu dala vědět, jestli nejsem zraněná. Vím, že bych měla reagovat, pohnout se, udělat něco, cokoli. Ale nedokážu to. Všeho je na