Následující ráno vstoupím do laboratoře se žaludkem staženým nervozitou a každý nádech mi uvázne v hrdle. Simon už je na místě a stojí u mohutného přístroje, který bude mít brzy na starosti úpravu samotné mé DNA. Je očividně rozzuřený – tvář má bledou a rty sevřené do tenké, úzké linky. Jeho pohyby jsou úsečné, vzteklé, když připravuje vybavení. Vidět ho v takovém rozpoložení je znepokojující. Obv