Kendžiho silueta se v matně osvětleném surfařském obchodě jeví neostře, brýle se mu lesknou v záři nedaleké pouliční lampy, zatímco si nás – no, spíš Surgea – prohlíží s intenzitou, z níž se mi stahuje žaludek. Nadechnu se; vyčerpání cítím hluboko v kostech, ale vím, že si nemohu dovolit odpočívat. Ještě ne.

„Tohle je Kendži,“ řeknu chraptivým hlasem. „Je to Simonův přítel... a můj. Bez něj bych s