Obsidiánové stěny se ve světle Roseiny lucerny slabě třpytí a její záře se láme do ostrých, roztříštěných linií, které tančí po podlaze jeskyně. Prostor teď působí až přízračně nehybně; roztavený vztek lávy se proměnil v cosi nádherného a nepoddajného.

Natáhnu ruku a přejedu prsty po chladném skleněném povrchu. Na samém okraji mého vědomí přetrvává chlad, znepokojivý svou tichou přítomností.

„Úpln