POHLED DANTEHO

Čelist jsem měl stále zatnutou, jak mi vzpomínky na toalety odmítaly opustit mysl. Žár v mých žilách stále vřel, byl hustý a neúprosný, odmítal vychladnout. Ta dívka, která právě sevřela má ústa svým hebkým, mokrým hrdlem a dohnala mě na pokraj šílenství, byla Marcusovo dítě. Byla to dcera mého zesnulého nejlepšího přítele. Byla to ta, kterou jsem měl chránit, ta, které bych měl říkat dcero, a ne moje malá kočičko.

Zaklel jsem pod vousem a bojoval s náhlou vlnou viny, která mi zaplavila hruď. Co si o mně teď pomyslí? Jak by se na mě vůbec mohla dívat jako na opatrovníka nebo otcovskou postavu, když už měla v ústech chuť mého péra? Jak jsem mohl předstírat, že jsem její ochránce, když jsem už na prstech ochutnal její sladké, mokré šťávy? Přicházel jsem o rozum, protože navzdory vině, která mě drásala v krku, jsem nechtěl, aby to tím skončilo.

Vzpomínka na její jazyk, který tak naivně a přitom tak dokonale kroužil kolem mého pyje, ve mně probouzela ještě větší touhu po ní. Samotná těsnost jejího lůna se nepodobala ničemu, co jsem kdy zažil. Byla panna, příliš těsná a nezkušená, sotva věděla, jak pořádně vykouřit péro, a přesto mě dokázala během několika minut vystřelit do sedmého nebe. Pochyboval jsem, že se dokážu udržet, abych si ji nevzal celou, pokud zůstane v mé blízkosti.

Veda stočila svůj ostrý pohled k dívce a svraštila obočí. "Genevieve! Proč ho nepozdravíš? Měla bys projevit vděčnost."

Genevieve okamžitě sklopila zrak a ramena se jí mírně třásla. "Omlouvám se, pane. Zapomněla jsem na vychování." Hlas se jí zlomil a já poznal, kolik úsilí ji stálo ta slova vůbec vypravit z hrdla.

Veda se na mě rychle podívala a v panice máchala rukama. "Moc se omlouvám, pane, ona taková normálně nebývá. Já..."

"Nemusíte nic vysvětlovat, Vedo," přerušil jsem ji klidným mávnutím ruky. "Genevieve je očividně nervózní. Pojď se posadit vedle mě."

Kývl jsem na ni a ona mírně sklonila hlavu, aby se vyhnula mým očím. Když vklouzla na volné sedadlo přímo vedle mě, tep mi prudce vyskočil. Její sladký, květinový parfém mi okamžitě udeřil do nosu, rozdmýchal hlad v mých útrobách a způsobil, že mi pyj tvrdě pulzoval v kalhotách.

Veda zvedla vidličku a rozhlédla se kolem stolu. "Můžeme začít?"

Všichni jsme začali jíst, ale mé soustředění bylo v troskách. To, že seděla přímo vedle mě, bylo čisté mučení. Její vůně mi plnila nos s každým nádechem a nutkání zasunout ruku pod stůl, položit ji na její holé stehno a hladit její kůži bylo téměř nemožné ignorovat.

Podíval jsem se na ni z boku a prohlížel si její rysy. Bylo těžké uvěřit, že Genevieve vyrostla v tak krásnou, elegantní mladou ženu. Byla své matce neuvěřitelně podobná, a přesto v sobě měla něco naprosto jedinečného. Kůži měla neuvěřitelně světlou, až porcelánově bílou, což dávalo vyniknout jejím rysům. Měla dokonalé, rovné zuby, úzký nos a pár uhrančivých oříškových očí s přirozeným půvabem. Její vínové vlasy jí spadaly v měkkých, těžkých vlnách až k pasu a několik volných pramenů jí rámovalo oválný obličej.

Na krku měla jemný stříbrný náhrdelník a její plné obočí a husté řasy lemovaly ty nápadné oči. Ale byly to její plné, růžové rty, co přitahovalo můj pohled. Byly stále mírně oteklé, vypadaly měkce a lákavě a prakticky si říkaly o má ústa. Měla na sobě přiléhavé bílé šaty se srdíčkovým výstřihem, které obepínaly každou křivku její postavy ve tvaru přesýpacích hodin a končily těsně nad koleny, takže odhalovaly její hladká, svůdná stehna. Při tom pohledu se mi vařila krev. Klidně bych ji přišpendlil k tomuto stolu a vnikl do ní hned teď. Byla mnohem krásnější, než jsem si kdy představoval.

***

POHLED GENEVIEVE

Srdce se mi propadlo do žaludku ve chvíli, kdy jsem vešla do jídelny a uviděla muže z toalet sedět přímo tam s mou rodinou. Nikdo mi nemusel říkat, kdo to je. Věděla jsem to okamžitě. Byl to pan Dante, starý přítel mého otce, muž, který mě měl převzít do péče.

Jeho temné oči na mně visely od vteřiny, kdy jsem vstoupila, a tíha jeho pohledu byla téměř nesnesitelná. Připadala jsem si laciná a hluboce se styděla. Pokaždé, když jsem na něj pohlédla, viděla jsem v jeho očích planout syrový, těžký chtíč, a dech se mi stával mělkým a přerývaným.

Ten mocný, bohatý muž, který mou rodinu podporoval na dálku, byl ten samý muž, jehož pyj jsem tak dychtivě polykala na toaletách. Otevřela jsem pro něj ústa bez jediného protestu. Co si o mně teď musí myslet? Považoval mě za lehkou holku? Za lacinou couru, která se oddala cizinci na veřejných záchodcích?

Tyto myšlenky mi vířily hlavou a svíraly mi hruď, dokud mě z nich nevytrhl tetin ostrý hlas. Hubovala mě za nedostatek úcty, ale Dante okamžitě zasáhl a nenechal ji domluvit. Strach a vina ve mně jen vzrostly, když se na mě podíval a řekl mi, abych se posadila přímo vedle něj.

Naproti přes stůl na mě strýc a sestřenice Rosalinda vrhali vražedné pohledy. Projednou však zůstali zticha. Dnes mi nemohli nic udělat. Dante disponoval nesmírnou mocí, a i bez znalosti jeho minulosti bylo z pouhé jeho přítomnosti zřejmé, že je to muž, kterému se neodporuje.

Posadila jsem se na židli vedle něj a mezi stehny mi prudce, ostře zapulzovalo. Klín mi zvlhl už jen z toho, že jsem mu byla tak blízko. Takhle jsem si své první setkání se svým poručníkem nepředstavovala. V tuto chvíli, místo abych přemýšlela o své budoucnosti, jsem se sotva dokázala soustředit na cokoli jiného než na vzpomínku na jeho ruce a palčivou touhu nechat si od něj vzít panenství.

Dante vzal do ruky příbor a začal jíst nacvičenými, elegantními pohyby. "Jak daleko je Gen se studiem?" zeptal se tety Vedy.

Při té přezdívce se mi sevřela hruď. *Gen.* Už mi říkal mazlivým jménem.

Teta Veda se narovnala v zádech, dychtivá se mu zavděčit. "Velmi dobře, pane. Je v posledním ročníku střední školy. Za dva týdny ji čekají závěrečné zkoušky."

"To je skvělé," odpověděl Dante úsečným a velitelským tónem.

Každé slovo, které vyřkl, v sobě neslo hlubokou autoritativní váhu. Nemusel zvyšovat hlas, aby si vynutil pozornost; jeho přirozená aura moci naplňovala celou místnost a všichni ostatní vedle něj působili bezvýznamně.

Strýc Warren si odkašlal a pokusil se vložit do rozhovoru. "Nemyslíte, že by bylo lepší, kdyby si promluvili Vieve s panem Dantem?"

Dante pomalu otočil hlavu a zpražil mého strýce chladným, pronikavým pohledem. Ten pohled byl tak ostrý, že jako by prořízl vzduch, a strýc okamžitě sklapnul a zabořil oči do talíře.

Po zádech mi přeběhl mráz. Přesně věděl, jak umlčet lidi jediným pohledem. Očividně jsem nebyla jediná, na koho jeho intenzivní přítomnost působila. Ten muž působil jako bůh sedící mezi smrtelníky a nijak se nesnažil svou dominanci skrývat.

Dante stočil pohled zpátky ke stolu a jeho hlas zněl hladce. "Gen a já máme ode dneška všechen čas na světě. Nemusíte nás nutit, abychom mluvili."

Jeho slova vyslala záchvěv očekávání přímo do mého lůna. Věděla jsem, že za jeho výrokem se skrývá dvojí význam. Teď, když jsme se v té koupelně navzájem ochutnali, už nebylo návratu k normálnímu vztahu poručníka a dcery. Jediné, co nám zbývalo, bylo hledat příležitosti, jak být o samotě a uspokojit hlad, který jsme zažehli.

Zbytek jídla proběhl v napjatém, těžkém tichu. Pokaždé, když Dante sáhl po své sklenici s džusem, mé oči instinktivně sledovaly jeho ruku. Nemohla jsem se přestat dívat na jeho prsty. Byly dlouhé, silné a mozolnaté. Byly to přesně ty šikovné prsty, které tak nemilosrdně třely můj mokrý poštěváček a vynucovaly si z mého hrdla zoufalé, pisklavé steny.

Koutkem oka jsem ho sledovala, jak pomalu usrkává červené víno. Hrdlo se mu pohnulo, když polkl, a hlavou mi bleskla náhlá, hříšná myšlenka. Do podbřišku mi vtrhla vlna horka. Nemělo by to být víno, co polyká. Chtěla jsem, aby ochutnával mé šťávy, aby mě pil se stejnou temnou intenzitou, zatímco se na něj budu dívat a sténat jeho jméno. Věděla jsem, že je to špatné. Byl to nejbližší přítel mého otce a já měla být v jeho péči. Ale ta fyzická touha byla příliš silná, než aby se dala ignorovat.

Teta Veda se na mě podívala a prolomila ticho. "Chutná ti, Vieve?"

Rychle jsem zamrkala a nasadila zdvořilý úsměv. "Ano, teto Vedo. Je to moc dobré."

Teta Veda spokojeně přikývla a pokračovala v mluvení, hlavně aby zaplnila ticho. Bylo to poprvé, co jsem viděla strýce Warrena a Rosalindu během rodinné večeře tak zticha. Normálně by trousili jízlivé poznámky, vysmívali se mi a nedovolili mi se ani nadechnout. Dnes však narazili na sobě rovného. Dantova přítomnost jejich obvyklou aroganci zcela rozdrtila.

Jakmile jsme dojedli, talíře byly sklizeny a ticho se vrátilo. Zničehonic se ke mně teta Veda otočila se zvědavým výrazem. "Jak dopadlo tvé rande s Jaredem?"

Otázka zůstala viset ve vzduchu a celá místnost jako by zamrzla. Zaplavila mě ledová hrůza. Cítila jsem, jak se Dantův pohled okamžitě uzamkl na mém profilu, ostrý a těžký jako železo. Nemohla jsem uvěřit, že teta vytáhla Jareda právě teď, přímo před ním.

Snažila jsem se udržet pevný hlas a nasadila drobný, křečovitý úsměv. "Bylo to fajn, teto Vedo."

Spokojeně přikývla, ale já neodolala a kradmo pohlédla na Danta. Čelist měl zaťatou tak pevně, že mu kost ostře vystupovala pod kůží. Oči mu ztemněly do chladných, nebezpečných tůní hněvu. Zuřil. Majetnická žárlivost sálající z jeho těla byla hmatatelná, i když jsem nedokázala říct, jestli se zlobí proto, že mám přítele, nebo prostě jen nesnese pomyšlení, že by se jiný muž dotýkal toho, co si sám nárokoval.

***

Když jsme se vrátili do domu, slunce už zapadlo a na mě plnou vahou dolehla realita situace. Dante nás doprovodil zpátky, aby se ujistil, že můj přesun proběhne hladce. Oficiálně jsem se stěhovala do jeho domu a opouštěla jediný život, který jsem kdy poznala. Taková byla vždy dohoda mezi ním a mým otcem a já na tento den čekala celá léta. Ale teď, po tom, co se stalo na toaletách, působil ten přesun úplně jinak. Byl nabitý nebezpečným, temným příslibem.

Zároveň se mi v hrudi usadil těžký smutek. Teta Veda mi bude chybět. Strávila posledních několik let tím, že mě vychovávala, chránila mě před nejhorší krutostí strýce Warrena a Rosalindy a nikdy mi nedala pocítit, že jsem nechtěné břemeno.

Mé kufry už snesli do hlavní haly.

Dante stál poblíž vchodových dveří a jeho hluboký, chraplavý hlas se nesl tichým prostorem. "Jsi připravená, Genevieve?"

Při zvuku jeho hlasu mi zeslábly nohy a vzpomínka na jeho dotek mi tělem vyslala tichý záchvěv vzrušení. "Jen okamžik, prosím," zamumlala jsem.

Udělala jsem pomalý krok k tetě Vedě a srdce mě bolelo. "Opravdu s ním musím jít?" zeptala jsem se tichým hlasem a vzhlédla k ní.

"Ano, Vieve. Musíš," řekla jemně a položila mi teplé dlaně na tváře. Hladila mě palci po kůži a oči se jí leskly nevypadlými slzami. "Tvůj otec si vždycky přál, abys byla s ním. Dante tě řádně převezme do péče a postará se o tebe jako o vlastní."

"Budeš mi moc chybět," řekla jsem, předklonila se a objala ji kolem pasu.

Pevně mě stiskla, dlouhou chvíli mě jemně hladila po zádech a pak odstoupila. Popotáhla a zamrkala, aby zahnala slzy v očích. "Taky mi budeš chybět, zlatíčko. Ale já nikam nemizím. Přijedu tě navštívit a ty se za mnou můžeš vrátit, kdykoli budeš chtít."

Přikývla jsem a polkla knedlík v krku. Když pustila mé ruce, otočila jsem se ke strýci Warrenovi. Jak se dalo čekat, ani nezvedl hlavu, aby se rozloučil, a mou přítomnost zcela ignoroval.

Rosalinda popošla dopředu s podivným, sladkým úsměvem na tváři. "Můžu s tebou mluvit, než odejdeš?"

Její tón mě překvapil. Nikdy mi neprojevila ani špetku laskavosti, a tak mě napadlo, jestli si konečně neuvědomila, že už nebudeme žít pod jednou střechou.

Přistoupila jsem k ní a ona mě vtáhla do nečekaného, pevného objetí.

Naklonila se těsně k mému uchu a její hlas klesl do tichého, jedovatého syčení. "Díky, žes sbalila kufry a vypadla z mýho domu, Vieve. Nikdy mi nebudeš chybět. Teď konečně budu mít máminu lásku jen pro sebe, aniž bych se o ni musela dělit se sirotkem. Koukej odsud vypadnout a ani tě nenapadne se vracet."

Těžce jsem polkla a hruď se mi stáhla, když se z objetí odtáhla. Zachovala jsem netečnou tvář a odmítla jí ukázat, jak moc mě její slova zasáhla. Nemusela jsem se jí dívat do tváře, abych věděla, že má na rtech výraz čistého zadostiučinění.

Donutila jsem své rty ke zdvořilému úsměvu, odvrátila se od ní a šla se postavit vedle Danta.

Sklopil ke mně zrak, jeho výraz byl nečitelný. "Můžeme jít?"

"Ano, prosím," odpověděla jsem.

Vyšli jsme společně z domu a vstoupili na příjezdovou cestu. Při pohledu před sebe jsem zůstala jako přimrazená. V úhledné řadě čekala kolona sedmi identických, lesklých černých luxusních vozů s tiše předoucími motory. Ohromeně jsem zírala na tu přehlídku bohatství. Měla jsem s sebou jen tři malé tašky. Pro koho byla ta ostatní auta? Samotné měřítko jeho moci a bohatství bylo ohromující.

Otočila jsem se, abych se naposledy podívala na dům. Bylo to místo, kde jsem strávila celé dětství, místo, které uchovávalo všechny mé vzpomínky. Teď jsem ho nechávala za sebou a mířila na zcela neznámé místo – na místo, kde budu zcela vydána na milost a nemilost muži, který stál vedle mě.

Řidič prvního vozu vystoupil, otevřel zadní dveře a uctivě sklonil hlavu. "Slečno Marcello."

Ohlédla jsem se na tetu Vedu, která mi mávala a posílala polibky z verandy. Naposledy jsem jí zamávala a zaplavila mě vlna viny, když jsem si uvědomila, jaká tajemství před ní už teď tajím. Pak jsem se otočila a nastoupila na luxusní zadní sedadlo vozu. Můj nový život právě začínal.