Genevieve seděla na židli jako přimrazená, srdce jí divoce bušilo do žeber. Po páteři jí stékal studený pot a dech přicházel v trhaných, nepravidelných záškubech. Místnost působila dusivě, zdi jako by se k ní přibližovaly ve společném spiknutí. Ruce se jí třásly, a to nejen kvůli těsným provazům, které se jí zařezávaly do kůže, ale pod nesnesitelnou tíhou tetiných slov.

„Ať už k tobě Dante chová j