**VINCENZO**

„Ať toho nechá.“

Ta prosba byla tak tichá, že se na mé kůži málem ztratila – praskavý šepot, který jí vůbec nebyl podobný.

„Camillo?“

Pokusil jsem se trochu odtáhnout, jen natolik, abych jí viděl do tváře, ale vteřinu nato, co jsem se pohnul, se úplně sesypala.

Vyrval se z ní surový, zoufalý vzlyk a její ruce se ještě křečovitěji zaťaly do mé košile, klouby bílé, jako by uvolnění stis