POHLED VALERIE

Pronikavé vyzvánění telefonu prořízlo mrtvolné půlnoční ticho. Mechanický tón roztříštil můj neklidný spánek a vyrval mě z temných hlubin vyčerpání. Prudce jsem sebou trhla, srdce mi bušilo o žebra v panickém rytmu. Ve spěchu jsem tápala po mobilu ležícím na těžkém dřevěném nočním stolku a shodila přitom sklenici s vodou. Displej zářil do neprostupné temnoty ložnice.

Na obrazovce svítilo jméno mé odcizené matky. Helena.

Krev mi ztuhla v žilách. Celé desetiletí se mi neozvala. Jediný důvod, proč by prolomila deset let hořkého mlčení, byla tragédie. Chvějícím se palcem jsem přejela po displeji a přitiskla telefon k uchu.

„Valerie.“ Její hlas zněl zběsile, roztřeseně a byl zcela prostý jakéhokoli mateřského tepla. „Alfa Victor padl na hlídce do léčky. Je těžce zraněný.“

Hrůza mi sevřela plíce a vyrazila mi dech. Alfa Victor, můj otec, byl nejsilnějším vlkem smečky Winterfang. Byl to mohutný, neporazitelný živel, který vzbuzoval respekt na každém území tohoto kontinentu. Představa, že by podlehl nepřátelskému útoku, odporovala veškeré logice.

„Pošli mi adresu nemocnice. Hned vyrazím,“ zachraptěla jsem se staženým hrdlem.

Hovor skončil. Shodila jsem ze sebe těžkou peřinu a spustila nohy přes okraj matrace. Prkna podlahy zastudila má bosá chodidla. Vstala jsem a otočila hlavu k druhé straně postele.

Můj manžel, Gael Vance, ležel ve stínech. Na mé prudké pohyby nijak nereagoval, zůstával vzdálený, zády ke mně – přesně tak, jak tomu bylo každou noc za posledních deset let. Dýchal v klidném, pravidelném rytmu. Byl to nesporný alfa smečky Darkhowl, muž, jehož přítomnost si vynucovala absolutní podřízenost každého v jeho okolí. Každého kromě mě. Deset let stará opilecká chyba nás spoutala čistě z povinnosti. Ta jediná chaotická noc ho donutila vstoupit do manželství, kterým opovrhoval, a mou sestru Daphne vyhnala do dobrovolného exilu v zahraničí. Věděla jsem, že ho nemám budit. Jakákoli prosba o útěchu či oporu by se setkala jen s kamenným tichem a pohledem plným ledové zášti.

Oblékla jsem se potmě, přehodila si přes ramena tlustý kabát a vyklouzla z hlavní ložnice. Chodba se přede mnou táhla jako temná jeskyně, když jsem mířila k vedlejším dveřím. Pootevřela jsem je jen natolik, abych viděla dovnitř.

Můj devítiletý syn Lucas pokojně spal pod svou oblíbenou modrou přikrývkou. U tváře měl malého plyšového vlka. Hrudník se mu zvedal a klesal v pravidelném tempu. Pohled na jeho nevinnou tvář uklidnil mé splašené srdce. Byl tím jediným dobrým, co vzešlo z trosek mého života. Postála jsem ve dveřích jen pár vteřin, pak jsem vycouvala na chodbu a seběhla ze schodů.

Vyběhla jsem předními dveřmi a usedla za volant svého auta. Motor zaburácel a prořízl hřmotný liják venku. Dupla jsem na plyn. Vůz trhl dopředu a vyrazil deštěm zmáčenými ulicemi k Nemocnici smečky. Stěrače divoce kmitaly sem a tam a sváděly marný boj s přívaly vody.

Zatímco jsem svírala kožený volant, dusily mě vzpomínky na to, jak mě otec s hořkostí zavrhl. Ten velikán mého srdce mě jako dceru nikdy nechtěl. Pro svět i pro něj jsem byla jen vadným potomkem smečky, tou, která se nedokázala ani proměnit ve vlka. Postrádala jsem rychlost, sílu i smysly. Byla jsem obyčejná, slabá a neviditelná. A pak přišel Lov krvavého měsíce před deseti lety. Byla to noc, kdy měl každý dospělý vlkodlak najít svůj protějšek. Po dvaceti letech přehlížení byla má duše samotou zlomená. Zaslechla jsem šeptané zvěsti, že Gael plánuje právě ten večer oznámit své oficiální zasnoubení s Daphne. Bolest z toho, že si má dětská láska vybírá mou dokonalou, zářivou sestru, mě dohnala na samý okraj. Pila jsem, dokud se mi svět nerozmazal.

Čekala jsem, že se probudím zapomenutá v nějakém temném koutě společenského sálu. Místo toho mě ranní světlo zastihlo nahou v Gaelově posteli. Má holá kůže byla zamotaná v jeho těžkých prostěradlech a mé pohmožděné tělo bolelo nepopiratelným fyzickým důkazem našeho spojení. Alkohol mi vypálil vzpomínky a zanechal jen prázdnou mlhu. Než jsem stihla najít své šaty nebo pochopit propletenec našich těl, Daphne rozrazila dveře ložnice. Její hysterický křik prořízl vzduch. Chaos, který následoval, mi trvale zničil život. Gael se provinile omlouval, smečka trousily jedovaté urážky a otec mi uštědřil drtivou facku, která mi rozsekla ret a srazila mě k zemi.

Pamatovala jsem si žár otcovy alfovské moci, jež se mi sevřela kolem krku a dusila ze mě život, zatímco se s úšklebkem díval na mou krvácející tvář. *Tvoje narození byl omyl, Valerie. Lituji dne, kdy jsem tě přivedl na tento svět.*

Pneumatiky zakvílely, když jsem strhla auto na nemocniční parkoviště. Zařadila jsem parkování a vyběhla do oslepujícího deště. Prošla jsem elektronickými posuvnými dveřmi. Mé smysly okamžitě napadlo ostré zářivkové světlo a štiplavý pach dezinfekce.

Na konci dlouhé chodby jsem spatřila matku a bratra, seděli tam jako dva stíny. Hruď se mi sevřela nesnesitelným tlakem. Zůstala jsem stát uprostřed chodby, mokré boty mi vrzaly o vyleštěné linoleum. Odpor, který ke mně chovali, ze mě už dávno udělal vyhnankyni. Vymazali mě ze své pokrevní linie. Pro smečku Winterfang měli už jen jedinou dceru – Daphne.

Mé vířící váhání prořízlo ostré zasvištění dveří operačního sálu. Z chirurgického traktu vyšel primář. Stahoval si z prstů krvavé rukavice, tvář měl ztrhanou chmurným vyčerpáním. Vykročila jsem k němu a ignorovala přítomnost své rodiny.

„Doktore! Jak je na tom otec?“ Můj hlas se odrazil od sterilních stěn.

Lékařův ponurý výraz vyřkl zdrcující ortel dřív, než vůbec promluvil. „Je mi to líto. Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách, ale jeho zranění byla příliš vážná. Tuto noc nepřežije. Volá svou dceru.“

V hrudi se mi vzedmula zoufalá jiskřička naděje. Žádal si svou dceru. Instinktivně jsem udělala krok ke dveřím jednotky intenzivní péče, tep mi bušil v uších.

Vtom mi na rameni přistála těžká ruka a surově mě trhla dozadu.

„Deset let, a naše rodina stále platí za tvé hříchy!“ vyštěkl mi Declan do tváře.

Vrávorala jsem vzad a jen tak tak chytila rovnováhu, než jsem narazila do zdi. Doba odloučení z mého bratra vykřesala skutečného, dominantního alfu. Ramena měl širší, čelist jako vytesanou ze žuly a jeho vlk v něm nebezpečně vřel těsně pod kůží. Nepřátelství, které z něj sálalo, do mě naráželo v hmatatelných vlnách.

„Kvůli tobě Daphne odjela! Kvůli tobě tu teď nemůže být. Kvůli tobě připravuješ našeho umírajícího otce o možnost vidět své nejoblíbenější dítě naposledy!“ zavrčel Declan, vycenil tesáky a oči se mu zlatavě zableskly.

„Ano, za všechno můžu já. Po všech těch letech jsem pořád jediná, na koho se svaluje vina. Nikoho nezajímá pravda! Nikoho nikdy nezajímala moje bolest!“ odsekla jsem zatrpkle a opětovala jeho panovačný pohled.

„Tvoje bolest? Ukradla jsi své sestře druha a ještě máš tu drzost tu stát a mluvit o svých citech?“ zařval Declan. „To, že sis vzala Gaela, z tebe kouzlem lunu neudělalo. Zničila jsi naši rodinu!“

„Já o nic z toho nestála! Byla jsem připravená zmizet. K tomu sňatku nás kvůli mému těhotenství donutila Krvavá rada, ne já! Jen jste prostě potřebovali někoho obvinit!“ Zaryla jsem si nehty do dlaní, abych nezačala křičet.

„Dost,“ vložila se do toho slabě Helena.

Matka se zvedla z plastové židle v čekárně. Nesla v sobě chabou, doznívající ozvěnu své někdejší autority luny, ale z jejího pachu čišelo jen vyčerpání a drtivý žal. Na mě se nepodívala. Pohled upírala neochvějně k zemi.

„Nebudeme tímhle mařit poslední chvíle vašeho otce. Přestaňte s tím, oba dva. Jdi za otcem, Valerie,“ nařídila Helena a třesoucím se prstem ukázala k posuvným dveřím.

Declan po mně střelil jedovatým pohledem, ale ustoupil stranou, hruď se mu dmula potlačovaným vztekem. Otočila jsem se k nim zády a zatlačila do těžkých dveří jednotky intenzivní péče.

Ten mohutný tyran mého mládí byl pryč. Muž, který na mě celý život hleděl s čirým opovržením, teď ležel popelavý a nehybný na úzkém nemocničním lůžku. Hrudník měl ovinutý tlustými vrstvami bílých obvazů, skrz gázu prosakovaly tmavě rudé skvrny. Do krku mu ústily tlusté plastové hadičky. Přístroje kolem něj sípaly a pumpovaly a sváděly předem prohranou bitvu se smrtí.

Překročila jsem práh a polkla celoživotní odmítání. Strach, že v jeho očích spatřím ono známé zklamání, mi svíral hrdlo. Přistoupila jsem ke kovovým postranicím lůžka. Natáhla jsem ruku a vzala jeho ledovou dlaň do své. Jeho kůže připomínala popraskaný led.

„Tati?“ zašeptala jsem v naději na pouhý střípek odpuštění.

Víčka se mu zachvěla a otevřela. Bledé rty se nepatrně pootevřely, v koutcích popraskané. Snažil se ze sebe vypravit slova. Žilami se mi rozlila zoufalá touha slyšet ho vyslovit mé jméno, slyšet ho odvolat to prokletí, které nade mnou vyřkl.

Než však z jeho pootevřených rtů stačilo uniknout jediné slovo, monitor zaječel.

Od betonových zdí se odrazil vysoký, táhlý tón. Klikatá zelená křivka na obrazovce se narovnala v jednolitou, nehybnou čáru.

Byl pryč.

Dveře JIP se za mnou rozrazily. Do pokoje vtrhli Declan s Helenou. Declan se na mě vrhl a oběma mohutnýma rukama mě udeřil do hrudi. Surově mě odstrčil dozadu. Zamotaly se mi nohy. Dopadla jsem na tvrdou podlahu, kolena schytala brutální náraz. Drsné přistání mi vyrazilo dech z plic.

„Můj druhu! Můj alfo!“ Helena se zhroutila k okraji postele, tělo jí zmítaly divoké, trýznivé vzlyky. Objala Victorovu bezvládnou hruď.

Declan stál nade mnou. Žal ho dusil a v mžiku se proměnil v nespoutanou zuřivost. Vycenil tesáky, špičáky se mu prodloužily přes spodní ret. Dravá bestie v něm byla plně na povrchu, připravená rozsápat mi hrdlo.

„Ty zmije,“ zasyčel na mě Declan, pěsti se mu podél těla třásly. „Ať už ti na tomto světě zbyl jakýkoli kousek štěstí, vyrvu ti ho z rukou.“

Zvedla jsem se ze země, klouby mě bolely, duši jsem měla sedřenou do krve. Bez jediného dalšího slova mě vykázali na chodbu.

Stála jsem před pokojem v otupělé izolaci. Chodbou se začal hemžit personál nemocnice, procházeli kolem mě, jako bych nebyla víc než duch. Do křídla se začali trousit elitní členové smečky Winterfang, které přivolala smrt jejich vůdce. Nikdo z nich si mě nevšímal. Někteří mým směrem vrhali pohledy plné čirého odporu a přecházeli na druhou stranu chodby, aby se vyhnuli mé blízkosti. Zůstala jsem přimrazená ke zdi a nepřítomně zírala na dlaždice.

Mé prázdné vytržení přerušil rázný klapot společenských bot. Zvedla jsem hlavu.

Dorazil Gael. Vypadal dokonale a vyrovnaně; když vstoupil do chaotické chodby, působil přesně jako ten nejsmrtonosnější alfa smečky Darkhowl. Měl na sobě na míru šitý oblek. Ani jediný pramen jeho tmavých vlasů nebyl navzdory půlnočnímu poplachu v nepořádku. Stříbrné pramínky na jeho spáncích odrážely ostré zářivkové světlo. Jeho absolutní dominance přinutila okolní členy smečky sklonit hlavy v podřízenosti.

„Přijmi mou nejhlubší soustrast, Heleno,“ pronesl Gael hladkým, velitelským barytonem.

Prošel kolem mě bez jediného pohledu. Vstoupil do pokoje a vzal mou plačící matku za ruce, přičemž dokonale sehrál roli oddaného zetě. Objal ji a nabídl jí své široké rameno, aby se měla kde vyplakat. Helena na něm visela a smáčela drahocennou látku jeho saka slzami.

„Tvá přítomnost mě uklidňuje, Gaeli,“ vzlykala Helena.

Přes její chvějící se rameno se Gaelovy pronikavé tmavé oči konečně střetly s mými. Pohled, který mi věnoval, byl plný naprostého opovržení. Zíral na mě s týmž odporem, jaký by člověk choval k přejeté kryse u krajnice, a pak pohledem trhl jinam, čímž mou existenci zcela smetl ze stolu.

„Co přesně se stalo, Declane? Jak Victora dostali?“ zeptal se Gael a jeho tón přešel do věcné roviny.

„Byla to běžná pohraniční hlídka. Ti zpropadení odpadlíci se objevili v počtu, jaký jsme ještě neviděli. Vyzbrojení stříbrem.“ Declan zatnul čelist a bojoval s bestií, která v jeho mysli přecházela z kouta do kouta. „Byla to léčka. Otec neměl proti takovému množství stříbra šanci.“

„Odpadlíci za to zaplatí. Pomůžu ti se všemi přípravami na pohřeb i s odvetou,“ slíbil Gael a na znamení soudržnosti stiskl Declanovo rameno.

Postávala jsem na okraji dění, vyvrhel v tragédii vlastní rodiny. Ve svém žalu stáli sjednoceni. Matka, Declan a Gael tvořili nerozbitný kruh věrnosti a moci, do něhož jsem nikdy nemohla proniknout. Tak to bylo celých deset let.

„Zavolal jsem Daphne, ať se vrátí domů,“ oznámil Declan přítomným. „Už je na cestě. Brzy by měla dorazit.“

„Ach, moje ubohá holčička!“ Helena se znovu rozplakala do dlaní. „Že nestihla otcovy poslední chvíle... to ji zničí.“

Při zmínce o mé sestře můj pohled bezděčně sklouzl ke Gaelově tváři. Naše oči se přes práh nemocničního pokoje znovu setkaly. Jeho výraz byl nečitelný, byl to arktický chlad zbavený jakéhokoli lidského tepla.

Ustoupila jsem ode dveří. Vzduch na chodbě jako by zřídl. Hruď mi jako padající železný trezor drtila strašlivá pravda. Daphne se vrací. Ta zářivá, dokonalá sestra, která vládla srdci mého manžela i obdivu mé rodiny, je zpět. Uvědomila jsem si, že se můj křehký, slepovaný svět hroutí. Jakékoli mizerné postavení jsem měla, mělo být v mžiku zcela vymazáno.

Přesto, zatímco mě hrozící děs stahoval ke dnu, se v mé duši zatvrdila jedna divoká přísaha. Mohou se ode mě odvrátit. Mohou mě nenávidět. Mohou se mě pokusit připravit o důstojnost. Ale ať už s návratem Daphne dorazí jakákoli bouře, mého syna mi nikdo nevezme.

Nikdo.