POHLED GAELA

Rameno mě ještě pořád pálilo v místě, kde se o mě Val otřela.

Byl to jen letmý dotek, ale nabitý takovým napětím, že jiskřil jako živý drát. Zíral jsem k východu ještě dlouho poté, co ona i Dorian zmizeli, a pod kůží mi bublal pichlavý, elektrizující pocit – hněv, nevíra. A ještě něco, co jsem nebyl připraven pojmenovat.

Tiché povzdechnutí mě vytrhlo z transu. „Musí být tak osamělá…“