POHLED VALERIE

Jak jsme kráčely dál, rozbolela mě ramena – ne však z tašek, které jsem nesla, ale z té tíhy, o níž jsem doufala, že jsem ji ze sebe konečně setřásla.

Snažila jsem se to skrýt. Usmívala jsem se na Tessu, tisíckrát jí poděkovala, dokonce jsem zažertovala o tom, jak zakopnu v jedněch z těch absurdních lodiček, které mi vnutila.

Ale pravda? Má nákupní nálada zhasla někde mezi Chloiným