POHLED VALERIE

Dlouho jsem jen tak seděla ve tmě, objímala si kolena a zírala do prázdna.

Pohled se mi vlnil, jak mi horké slzy nerušeně stékaly po tvářích. Otcův hlas dozníval jako kouř po ohni – jemný, prchavý.

‚Vždycky ti bylo souzeno víc.‘

Zavřela jsem oči a přitiskla si zápěstí k víčkům, jako bych ho mohla udržet, kdybych jen tlačila dost silně.

Sen se však už překotně vytrácel – ozvěna, kter