MARCELLA

Do tváře mi bičoval chladný, nelítostný déšť, stékal mi po lících a odkapával z brady, zatímco jsem kráčela po osamělé, temné cestě vedoucí k domovu. Bouře dnes v noci neznala slitování. Těžké kapky bušily do dlažby a stříkaly mi ledovou vodu na kotníky. Tenké šaty mě před chladem ani v nejmenším nechránily. Látka byla nasáklá skrz naskrz a přilepená k mé třesoucí se kůži, takže v drsném svitu blikajících pouličních lamp rýsovala křivky mého těla. Botami mi prosakovala voda a každý krok v tichu prázdné čtvrti hlasitě čvachtal. Bylo mi to jedno. Ani jsem se neobtěžovala hledat úkryt pod markýzami zavřených obchodů, které jsem míjela. Mrazivý liják mi připadal jako zasloužený trest, jako fyzické ztělesnění toho mizerného večera, který jsem právě protrpěla.

Déšť mě smáčel až na kost a promáčel mě způsobem, jakého můj teď už bývalý přítel nikdy nebyl schopen.

Rozchod byl čerstvý, rána stále pálila ponižující ozvěnou jeho hlasu. Měla jsem zlomené srdce. Možná nebylo roztříštěné na milion neopravitelných kousků, ale to odmítnutí s sebou neslo ostrý, nepopiratelný osten, který pulzoval s každým úderem mého srdce. Do toho vztahu jsem investovala čas. Snažila jsem se, aby to fungovalo. Ležela jsem v jeho posteli, nutila se snášet jeho neohrabané ruce a netrpělivé vzdechy a doufala, že nakonec přeskočí jiskra. Nikdy nepřeskočila.

Důvody, proč mě odkopl, se mi v hlavě přehrávaly v neustálé, mučivé smyčce. Sterilní osvětlení jeho bytu. Studený šálek kávy stojící na stole. Výraz naprostého zklamání a mírného odporu v jeho tváři, když zasadil poslední ránu. Tvrdil, že na jeho dotyky nikdy nereaguji dostatečně. Stěžoval si, že zůstávám ztuhlá, prkenná, že odmítám roztát v jeho náručí tak, jak by to žena pro svého muže měla udělat. Podle něj mi chyběl základní ženský instinkt poddat se rozkoši.

Ta obvinění ťala do živého, protože v sobě nesla zrnko pravdy. Nikdy jsem mu nedovolila, aby se mě dotýkal dost. Pomyšlení na jeho ruce bloudící po mém těle mi připadalo spíš jako nepříjemná povinnost než pokušení. Ještě před týdnem jsem konečně podlehla jeho neustálému kňourání. Nechala jsem ho vklouznout rukou mezi má stehna a dovolila mu, aby se vůbec poprvé dotkl mé kundy. Zavřela jsem oči, zaťala pěsti do prostěradla a čekala na příval horka, na záplavu vzrušení, kterou milostné romány vždycky slibovaly.

Nestalo se vůbec nic.

Pamatovala jsem si přesně ten okamžik, kdy ruku odtáhl a rty se mu zkroutily v úšklebku. Jeho poznámka se nesla deštivou ulicí, v mé paměti hlasitá a jasná. Řekl mi, že jsem suchá jako troud. Řekl mi, že tlačit se dovnitř násilím by jenom bolelo, a že nehodlá ztrácet čas snahou vypáčit ženu, která je na dotek jako smirkový papír.

Ta slova byla jako cejch vypálený do kůže. Dnes se se mnou rozešel, udělal definitivní tečku za naším mizerným pokusem o vztah a nezapomněl mě obdařit jednou radou na rozloučenou. Řekl mi, ať si sbalím kufry a stanu se do konce života pannou v klášteře. S naprostým přesvědčením prohlásil, že jsem vůči mužskému doteku příliš necitlivá, než abych kdy mohla fungovat v normálním vztahu.

Vykopla jsem kámen po mokrém chodníku a voda mi vystříkla na lýtka. Čirá drzost jeho urážek na adresu mého těla zažehla v mé hrudi palčivý vztek. Cítila jsem se kvůli němu vadná. Cítila jsem se méněcenná jako žena, jako rozbitá hračka, které chybí základní mechanické součástky, aby fungovala. Nebyla to lež, že jsem pro něj nedokázala zvlhnout. Důkaz mého neplodného vzrušení byl fyzickým faktem. Ale hluboko uvnitř, pod nánosy studu a ponížení, jsem věděla, že to není moje vina. Nemohla to být moje vina.

Lidská přitažlivost byla složitá. Musel existovat nějaký konkrétní typ člověka, který by mě sexuálně přitahoval. Jen jsem neměla tušení, jaký typ to je. V těch nejtemnějších chvílích našeho krachujícího vztahu jsem dokonce pochybovala o vlastní orientaci. Trávila jsem noci přemýšlením, jestli nejsem na holky, projížděla články a fóra a snažila se najít nálepku pro svou netečnost. Ale tak to nebylo. Věděla jsem, že se mi líbí muži. Jen jsem necítila absolutně nic k tomu mdlému, nezajímavému chlapovi, se kterým jsem se rozhodla chodit. Byla jsem na muže, ale vůči průměrné existenci svého bývalého přítele jsem byla naprosto imunní.

Zastavila jsem se u tyčící se železné brány svého domova, voda mi kapala z řas a stékala po kořeni nosu. „K čertu s ním!“

Ta slova se mi vydrala z hrdla, výbuch syrového vzteku, který vzápětí pohltil hrom burácející nad hlavou. Odhrnula jsem si mokré vlasy z obličeje a pohlédla na masivní stavbu před sebou.

Sídlo se tyčilo v temnotě, rozlehlý architektonický skvost obklopený pečlivě udržovaným pozemkem. Těžká kovaná brána stála vzpřímeně jako impozantní bariéra mezi luxusním areálem a veřejnou ulicí. Přitiskla jsem palec na panel biometrického skeneru zasazený do kamenného sloupu. Malé zelené světýlko píplo, těžká brána cvakla a s hladkým, tichým klouzáním se otevřela, aby mě vpustila na soukromou příjezdovou cestu.

Když jsem kráčela po dlouhé, klikaté stezce k hlavní budově, všimla jsem si, že okna jsou temná. Světla byla zhasnutá. To bylo divné. Byla jsem si téměř jistá, že matka už by měla být uvnitř. Bylo pozdě a za bouře takového rozsahu málokdy zůstávala venku. Přešla jsem tu anomálii mávnutím ruky s domněnkou, že si jela něco vyřídit na druhý konec města a uvízla někde, kde čeká, až přejde to nejhorší.

Velkolepost tohoto sídla mi stále připadala neskutečná, i když jsem tu žila už roky. Můj otec byl mrtvý. Byl mrtvý už velmi dlouho. Bylo mi pouhých šest let, když zemřel, a zanechal v našich životech prázdnotu, se kterou jsme jen stěží dokázaly bojovat. Kdyby nebylo vybledlých fotografií, které jsem měla na nočním stolku a na které jsem neustále zírala, pravděpodobně bych si ani nevzpomněla, jak vypadala jeho tvář. Jeho hlas byl zapomenutou ozvěnou, jeho přítomnost pouhým duchem v mých raných vzpomínkách na dětství.

Po jeho smrti šel náš život rychle z kopce. Finanční krach, soudní vystěhování, zoufalý boj o to, abychom měly co jíst – to byly určující rysy mého mládí. Celé roky jsme s matkou třely bídu s nouzí a žily ve stísněných, plesnivých bytech na špatné straně města.

Pak zničehonic přišla spása.

Z ničeho nic jsme sbalily svůj skromný majetek a přestěhovaly se do tohoto obrovského, nádherného sídla. Matka mi vysvětlila, že nemovitost patří starému příteli mého otce. Tento tajemný muž se nějakým způsobem dozvěděl o naší zoufalé finanční situaci a rozhodl se zasáhnout.

Nikdy jsem ho neviděla. Nikdy jsem neviděla jeho fotografii, nikdy jsem ho nepotkala ani letmo, a dokonce jsem ani neslyšela jeho hlas v telefonu. Byl to přízrak. Přesto byl nezpochybnitelným majitelem tohoto masivního panství, neviditelnou rukou řídící náš osud a bohatým mecenášem, který sponzoroval mé drahé univerzitní vzdělání. Platil za všechno a na oplátku nežádal vůbec nic.

Dorazila jsem k masivním dubovým vchodovým dveřím a zastavila se pod velkolepým portikem, který mě chránil před neúprosným lijákem. Přitiskla jsem palec k druhému skeneru. Těžké závory cvakly a s tlumeným žuchnutím se odemkly. Zatlačila jsem do dveří, jejichž panty nevydaly ani hlásku, a vstoupila do velkolepého foyer, přičemž běsnící bouři jsem nechala za zády.

Vzduch uvnitř byl teplý a slabě voněl sytým mahagonem a drahým voskem. Zavřela jsem za sebou těžké dveře a zvuk deště se okamžitě ztlumil do hlubokého, vzdáleného hučení. Vyzula jsem si zničené boty, nechala je na mramorové podlaze a bosa vešla do rozlehlého obývacího pokoje.

Uvnitř byla tma. Hlavní lustry byly zhasnuté, svítila jen malá lampa s jantarovým stínidlem v protějším rohu. Tlumené světlo vrhalo dlouhé, proměnlivé stíny přes dovozové koberce a těžký nábytek.

Téměř okamžitě se mi u kořene krku ozval pradávný instinkt.

Vycítila jsem přítomnost někoho dalšího v místnosti. Vzduch byl hustší, nabitý těžkou, pulzující energií, ze které se mi ježily chloupky na pažích. To ticho nebylo prázdné. Někdo v něm byl.

Prudce jsem stočila pohled do středu místnosti a srdce mi vynechalo úder. Podívala jsem se k masivní kožené pohovce a šok mi přikoval bosé nohy k podlaze.

Seděl tam muž.

V hrdle se mi zadrhl dech. Mým prvním instinktem byla panika. V mém domě byl cizinec a seděl potmě. Hrdlo mi svíralo nutkání křičet, pud sebezáchovy na mě řval, ať vyběhnu zpátky do deště a zavolám policii. Jakmile si však mé oči přivykly na šero, panika vyprchala a vystřídalo ji ochromující, paralyzující vytržení.

Nedokázala jsem křičet. Zjistila jsem, že jsem naprosto ztratila řeč, a ústa se mi v tichém šoku pootevřela.

Byl do půl těla svlečený. Jediným kusem látky na celém jeho těle byl bílý ručník omotaný nízko kolem pasu. Seděl s nohama široce rozkročenýma, impozantní ztělesnění syrové, nefiltrované mužnosti, rozvalené na našem nábytku, jako by mu patřil celý svět.

Jantarové světlo z rohové lampy ozařovalo jeho velkolepou postavu. Břišní svaly měl viditelně vypracované, do jeho trupu byly vytesané ostré, hluboké rýhy. Husté, šlachovité svaly na hrudi se zvedaly a klesaly s pomalými, vyrovnanými nádechy. Široká, mohutná ramena se zužovala k úzkému pasu. Výrazné boule jeho bicepsů a tricepsů se napínaly pod kůží, když si opíral paže o stehna.

Na jeho opálené pokožce se leskla voda, drobné kapičky zachycovaly mdlé světlo a prozrazovaly, že právě vyšel ze sprchy. Kůži měl bezchybně hladkou, pěstěnou, zářící zdravým, sluncem políbeným teplem, které ostře kontrastovalo s chladnou, temnou místností.

Pohled na jeho odhalené tělo mě zasáhl jako fyzická rána. Do mého nitra okamžitě vystřelil prudký, divoký elektrický výboj. Útroby se mi sevřely divokým, dosud nepoznaným vzrušením. Žaludek se mi obrátil a hluboko v pánvi se mi usadila těžká, tupá touha.

Můj pohled pomalu stoupal vzhůru, přes mohutné klíční kosti, po silném krku, až jsem konečně pohlédla do jeho tváře.

Měl přísný, neúprosný výraz. Ostré čelisti pokryté tmavým strništěm, vysoké lícní kosti a rovný nos. Drsný výraz mu neubíral ani špetku na kráse. Pokud vůbec něco, pak nebezpečná, predátorská aura, která z něj vyzařovala, jeho magnetickou přitažlivost jen umocňovala. Vypadal jako muž, který vyžaduje absolutní poslušnost, muž, který si bere vše, co chce, aniž by se ptal na svolení.

Zvedl hlavu a já spatřila jeho oči.

Byly modré. Pronikavě, ledově modré, prořezávaly stíny obývacího pokoje a upíraly se přímo na mě.

Jeho oči se setkaly s mými a mé srdce divoce poskočilo proti žebrům. Tlouklo ve zběsilém rytmu a pumpovalo horkou krev do mých promrzlých žil.

Byl to divoký pocit. Cizí. Nikdy jsem necítila, že by mé srdce takhle reagovalo na mého bývalého. Nikdy jsem nezažila tento náhlý, opojný příval adrenalinu. Muž sedící na pohovce se mě ani nedotkl, ani se ke mně nepohnul, a přesto mé tělo křičelo v reakci na pouhou jeho existenci.

Cizinec se nepatrně pohnul a kůže pohovky pod jeho těžkou postavou zavrzala. „Co tam děláš?“

Jeho rty se pohnuly a zvuk jeho hlasu mě zasáhl plnou silou.

Má mokrá stehna se podvědomě semkla k sobě. Přímo mezi nohama mi prudce, intenzivně zaškubalo. V mé kundě zapulzovalo. Ten pocit byl tak náhlý, tak intenzivní, až jsem vydechla. Do mého klína vtrhla vlna horka a roztavila chlad dešťové vody, která mi smáčela šaty. Pouhými čtyřmi slovy, pouhým zvukem hlasu tohoto muže mé tělo zradilo každé tvrzení, které o mně kdy můj bývalý přítel pronesl.

Nebylo divu, že mé tělo reagovalo takhle. Jeho hlas byl zbraň. Byl hluboký, chraplavý, vibrující temnou, velitelskou rezonancí, která mi pronikala až do kostí. Byl mužný v každém myslitelném odstínu. Byl rajcovní. Syrová barva jeho tónu drásala mé nervové konce a vysílala do mých kalhotek čerstvou vlnu vzrušení.

Naklonil hlavu a jeho pronikavé modré oči sledovaly mírné zachvění, které projelo mým mokrým tělem. „Pojď už sem, nejsem zrovna trpělivý.“

Vydal ten rozkaz stejným hlubokým, autoritativním hlasem a v mé kundě znovu zapulzovalo, tentokrát ještě silněji. Bolestná touha mezi mými stehny se stávala nesnesitelnou, těžké, tekuté horko si žádalo tření.

Drobná, racionální část mého mozku se pokoušela probojovat skrz mlhu chtíče. Kdo byl ten muž? Proč seděl polonahý v mém obývacím pokoji uprostřed bouře? Proč mě k sobě volal, jako bych mu patřila? Musela jsem klást otázky. Musela jsem požadovat odpovědi. Musela jsem zjistit, jestli je to onen tajemný mecenáš, nebo neuvěřitelně nebezpečný vetřelec.

Přesto jsem zvláštním způsobem nedokázala uvažovat. Logická část mého mozku se vypnula, převálcovaná prvotním, poddajným nutkáním, o kterém jsem neměla tušení, že v sobě mám. V jeho hlase byla absolutní autorita, která si vynucovala poslušnost. Nemohla jsem si pomoct a dělala přesně to, co řekl.

Udělala jsem krok vpřed. Pak další. Šla jsem k němu, bosé nohy se na koberci pohybovaly neslyšně. S každým krokem se o sebe má mokrá stehna otřela a to tření vysílalo jiskry rozkoše přímo do mého klitorisu. Cítila jsem, jak se mi mezi nohama tvoří kluzké horko, v ostrém kontrastu se studenou, mokrou látkou mých šatů lepících se na kůži.

Zastavila jsem se pár stop od pohovky, dech se mi zkrátil a hrudník se mi rychle zvedal a klesal. Hleděla jsem na něj dolů, fascinovaná pouhou velikostí toho muže, omámená teplem sálajícím z jeho vlhké kůže.

Vzhlédl ke mně a jeho pohled sjel níž, aby obsáhl deštěm promáčené šaty přilnuté ke každé křivce. Oči mu potemněly, ledová modř přešla do bouřlivého, dravého odstínu.

Naklonil se dopředu, opřel si těžká předloktí o kolena a svaly na zádech se mu pohnuly pod opálenou kůží. „Takže dneska večer nafasuju naivní couru? Klekni si už na kolena. Hned.“

Ta slova proťala vzduch jako šlehnutí bičem. Byl to přímý rozkaz. Drsný, ponižující tón dával naprosto jasně najevo, že ať už byl tento muž kdokoli, byl zvyklý dávat příkazy a vyžadovat jejich okamžité splnění.

Nebyla jsem typ ženy, která poslouchá rozkazy. Vždycky jsem si zakládala na své nezávislosti, na svém tvrdošíjném odmítání sklonit se před požadavky kohokoli. Ale právě teď, tváří v tvář tomuto cizímu, nádhernému muži, kterého jsem vůbec neznala, jsem v sobě našla dychtivost se podrobit. Po té podřízenosti jsem prahla.

Svezla jsem se dolů. Má kolena dopadla na plyšový koberec před pohovkou. Ve chvíli, kdy jsem klesla a dostala svůj obličej na úroveň jeho klína, zalila mou kundu prudká vlna horka. Ta touha se proměnila v palčivou potřebu. Klečela jsem před ním, vzhlížela k jeho ostré, pohledné tváři a čekala na jeho další krok.

Nezaváhal. Sáhl si k pasu. Jeho velké ruce poznamenané jizvami uchopily okraj bílého ručníku. Uvolnil záhyb a nechal látku spadnout po obou stranách.

Ručník sklouzl a odhalil mi jeho péro.

Přestala jsem dýchat. Oči se mi rozšířily a upřely se na tu čistou masu masa těžce spočívající mezi jeho svalnatými stehny.

Nebylo velké. Bylo obrovské.

Silný, těžký dřík ležel na tmavém ochlupení, tlusté žíly se obtáčely kolem jeho tloušťky jako šlahouny. Bambulovitý žalud byl masivní, tmavě, zarudle růžový a ze štěrbiny unikala kapka čirého předsémě. A ta nejděsivější, nejvzrušivější část toho všeho? Byl teprve zpola ztopořený. To těžké maso bylo jen částečně nalité krví a odpočívalo ve stavu uvolněného vzrušení. Zírala jsem na tu masivní délku a můj mozek se jen stěží snažil pochopit fyzikální zákony něčeho takového. O kolik ještě vyroste, až bude plně ztopořený? Už jen ta myšlenka mi vehnala do kalhotek další příval vlhka.

Sledoval mou reakci a koutek rtů mu zkroutil temný úšklebek. „Vezmi si mého ptáka do rukou a pořádně zapoj tu pusu.“

Ten příkaz mě zasáhl a téměř okamžitě jsem ucítila, jak se mi z kundy vyvalil další příval teplé tekutiny, která promáčela klín mých kalhotek. Ta vlhkost byla těžká, kluzká a nepopiratelná. Nemohl to být ten studený déšť, který mě venku promočil. To nebyl déšť. To jsem vlhla já.

Tento cizí, dominantní muž, který mohl být klidně nebezpečným úchylem, jenž se vloupal do našeho domu, mě přiměl kapat vlhkem, aniž by se dotkl mé kůže. Nepoložil na mě jediný prst. Nepolíbil mě. Nepohladil mě. Prostě ke mně promluvil, srazil mě na kolena, vystavil své masivní péro a já tála. Já se topila.

Co to se mnou k čertu bylo?

Můj bývalý přítel strávil měsíce snahou vymámit ze mě jedinou kapku vlhka, žalostně selhával, říkal mi, že jsem suchá, říkal mi, že jsem rozbitá. A tady jsem byla, topící se ve vlastním vzrušení kvůli bezejmennému cizinci.

Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, ale nutkání poslechnout ho převážilo jakékoli přetrvávající pochybnosti. Natáhla jsem ruce. Prsty se mi mírně chvěly, když jsem překlenula tu vzdálenost. Zhluboka jsem polkla, s těžkým knedlíkem v krku, jakmile jsem si s naprostou jistotou uvědomila, že chci tohle obrovské péro ve svých ústech.

Mé tělo zrazovalo každé pravidlo zdravého rozumu. Bradavky se mi v této bizarní situaci zatvrdly do pevných, bolestivých špiček a agresivně se draly skrz mokrou látku mých zničených šatů. Potřebovala jsem uvolnění. Potřebovala jsem kontakt.

Dotkla jsem se ho.

Moje dlaně se přitiskly k planoucímu žáru jeho silného dříku. Jedna ruka nestačila k tomu, aby objala celou jeho šířku. Prsty jsem nedokázala sevřít kolem dokola. Zvedla jsem i druhou ruku a obepnula jeho polotuhé péro oběma rukama, jen abych tu masivní váhu udržela ve svém sevření. To maso bylo horké, hladké a těžké, slabě pulzovalo proti mým dlaním, jak můj dotek vyslal do jeho těla záškub.

Zaklonil hlavu do polštářů pohovky a jeho mohutný hrudník se roztáhl. „Do prdele... Tvoje ruce jsou překvapivě příjemné.“

Slyšela jsem ho zaklít, ten drsný zvuk jeho hlasu rezonoval v tiché místnosti. Jeho sprostá slova jsem brala jako tu nejvyšší poklonu. V hrudi se mi vzedmula vlna hrdosti. Chtěla jsem ho uspokojit. Zpevnila jsem stisk a pomalu pohybovala drobnýma rukama po silném dříku nahoru, cítíc, jak se výrazné žíly posouvají pod mou kůží.

Když mé prsty dosáhly těžkého žaludu jeho péra, ucítila jsem něco tvrdého. Něco kovového.

Zarazila jsem se a palcem přejela přes špičku. Tehdy jsem si uvědomila, že má piercing. Přes citlivé maso na žaludu jeho péra procházel tlustý kovový kroužek. Chladný, tvrdý kov vytvářel ostrý, vzrušující kontrast k vroucímu teplu jeho pokožky. Tento objev vyslal čerstvou vlnu horka přímo do mého tepajícího klitorisu.

Podíval se na mě dolů a jeho ledově modré oči plály nespoutaným chtíčem. „Použij sliny, děvko. Ať je ten kokot hezky kluzký a namazaný.“

Řekl mi ta sprostá slova, nazval mě děvkou a jednal se mnou jako s lacinou štětkou klečící u jeho nohou. To ponížení mě mělo urazit. Mělo mě přimět vstát a odejít. Ale jen mě to ještě víc navlhčilo. Přísahám, že ano. Ta čirá dominance, která z něj sálala, působila jako afrodiziakum, vsakovala se mi do pórů a zapalovala mou krev.

Poslechla jsem.

Přiblížila jsem obličej k jeho klínu. Teplo sálající z jeho rozkroku mi zahřívalo studené tváře. Naklonila jsem se a přiblížila nos jen na pár centimetrů od tlustého, propíchnutého žaludu. Zhluboka jsem se nadechla a nasála bohatou, pižmovou, intenzivně mužnou vůni jeho péra. Ten pach byl omamný, těžká směs čistého mýdla, mužského potu a syrového vzrušení.

Pootevřela jsem rty a shromáždila v ústech hustou loužičku slin. Viděla jsem to dělat holky v pár pornech pozdě v noci, bylo to mé tajné potěšení, které jsem před svým bývalým tajila, ale nikdy by mě nenapadlo, že to někdy opravdu udělám tak brzy. Rozhodně jsem si nemyslela, že to udělám s úplným cizincem uprostřed vlastního obývacího pokoje!

Rozhodně jsem šílela. Byla jsem naprosto smyslů zbavená a jednala podle čistého, animálního instinktu. Ale když jsem se předklonila a nechala své sliny skápnout ze rtů, plivajíc přímo na tlustý, těžký žalud jeho propíchnutého péra, nával adrenalinu byl nepopiratelný.

Byl to dobrý pocit. Byl to zatraceně dobrý pocit.