MARCELLA

Už uběhlo několik dní. Dva nebo tři dny, možná čtyři, už jsem to doopravdy nevěděla. Sotva jsem přežívala. Jedinou hmatatelnou známkou mé existence byly slzy.

Střelila jsem pohledem k jídlu na stole v pokoji a hned od něj odvrátila zrak. Od chvíle, co mě sem přivlekli, jsem nepozřela ani sousto. Vypila jsem trochu vody, abych nezemřela, ale nedokázala jsem snést pomyšlení na jídlo, když j