Daphnin pronikavý, hysterický výkřik okamžitě přitáhl zmatené a kritické pohledy všech přítomných policistů na okrsku. Těžké ticho v místnosti zhoustlo a ještě víc vyhrotilo náhlé napětí. Své uklouznutí si uvědomila o vteřinu později. Z její jemné tváře vyprchala krev a pod ostrými zářivkami zůstala stát bledá a roztřesená. Daphne však byla mistryní manipulace. Rychle se vpravila zpět do role křehké oběti a bleskový záchvat paniky skryla za masku hlubokého žalu. Ve velkých očích se jí nahromadily slzy a v tragických proudech jí stékaly po tvářích. Ukázala třesoucím se prstem na Noru.

„Noro, ty se snažíš zničit mou bezúhonnou pověst a dohnat mě k smrti tím, že ze soukromé věci děláš veřejný skandál?“

Dramaticky se zapotácela, jako by z jejího těla vyprchala veškerá energie, a vypadalo to, že každou chvíli omdlí. Kolena se jí podlomila přesně tak akorát, aby její výstup působil věrohodně. Tristan stál hned vedle ní. Okamžitě ji zachytil za ramena a ochranitelsky ji ovinul silnými pažemi, aby ztlumil její pád. Přitiskl si ji pevně k hrudi a vzhlédl k Noře. V jeho pohledné tváři byl vepsán hluboký, nepopiratelný nesouhlas a čelist měl pevně zaťatou.

„Noro, víš přece, jak křehké má Daphne zdraví. Jak jsi ji mohla takhle rozrušit kvůli něčemu tak zbytečnému?“

Nora tiše hleděla na muže, který objímal její sestru. Bylo to jejich vůbec první setkání tváří v tvář od jejího mučivého znovuzrození. Vzduch mezi nimi byl prosycen nevyřčenou minulostí, a přesto jeho první slova určená jí byla ostrým obviněním na obranu jiné ženy. Přitom byl stále jejím snoubencem. Když na něj mlčky hleděla, v mysli se jí vybavily ty kruté zimní dny, které spolu kdysi na ulici přečkali. Choulili se k sobě ve špinavých, mrazivých uličkách jako zraněná zvířata. Dělili se o ubohé zbytky ukradeného jídla, odháněli toulavé psy a bojovali s kousavým větrem. Tehdy byl Tristan jejím jediným paprskem světla v temnotě. Schovával pro ni své skromné příděly jídla a stavěl se mezi ni a brutální pouliční rváče. S mladickou jistotou si slíbili, že se budou navždy chránit. Přísahali, že se nikdy nepustí rukama.

Později se oba vrátili do svých bohatých rodin. Tristan začal Daphne zahrnovat pozorností, dárky a péčí. Noře tehdy vysvětloval, že když se bude k Daphne chovat hezky, rodina Kensingtonových Noru přijme mnohem rychleji. Nora jeho upřímnosti bezvýhradně věřila. Nyní se ten chlapec, který pro ni kdysi krvácel, slepě zastával sestry, jež jí systematicky ničila život. Ty tehdejší sliby byly skutečné, ale zrada, která stála přímo před ní, byla stejně tak hmatatelná.

Gemma stála opodál a se zvednutým obočím sledovala tu bizarní scénu. Založila ruce na prsou a otevřeně se mu vysmála.

„Pokud se nemýlím, ty máš být Nořin snoubenec. Přitom se tu zastáváš sestry své snoubenky a veřejně zpochybňuješ svou vlastní oficiální partnerku. Tak to už jsem viděla opravdu všechno.“

Tristan tu narážku ignoroval. Výraz v jeho tváři se sotva pohnul a svůj neoblomný pohled znovu obrátil k Noře. Promluvil mírným, ale nekompromisním tónem, který nepřipouštěl odpor.

„Noro, víš přece, že to dělám pro tvé vlastní dobro. Spolkni svou pýchu a okamžitě se Daphne omluv.“

„Neudělala jsem nic špatného, takže se omlouvat nebudu,“ odmítla Nora chladně. V jejím hlase chyběla sebemenší vřelost a napjatý vzduch prořízl jako čepel.

Arthur popošel dopředu, tvář rudou otcovským hněvem. Namířil na Noru tlustý prst a jeho hlas zaduněl celou stanicí.

„Ty nevděčný spratku! Ublížíš Daphne a ještě se chováš jako nestydatá potvora!“

Strážnice Vanceová už toho měla dost. Zkušená policistka vykročila zpoza stolu a rázně zasáhla dřív, než Arthur stačil vychrlit další urážku. Ukázala na obě dívky a v očích se jí zračil odpor nad tak do očí bijícím rodinným nadržováním.

„Pořádně se na své dcery podívejte, než začnete řvát. Všichni tady melete o tom, jak je Daphne fyzicky slabá, a přitom má naprosto zdravou, růžovou barvu v obličeji.“ Strážnice Vanceová namířila pero přímo na Noru. „Vedle ní stojí Nora, vyhublá a křehká, s viditelně nezdravou, horečnatou bledostí. Chápeme, že máte o Daphne starost, ale musíte si vyslechnout holá fakta.“

Policistka zvýšila hlas, aby zajistila, že všichni v místnosti pravdu uslyší.

„Noru surově hodili do ledového jezera, když se Daphne snažila před těmi grázly zachránit. Dostala těžkou, život ohrožující horečku, která téměř vedla k trvalému poškození mozku. I přes svá vážná zranění přesto myslela na to, jak vaši drahou Daphne ochránit, a zavolala policii. Zaslouží si pochvalu. Neměli byste jedné nadržovat a druhé si nevšímat. Měli byste se starat i o Noru.“

Na stanici se rozhostilo těžké, trapné ticho. Kensingtonovi ztuhli. Nora málem utrpěla poškození mozku? Předstírali překvapení a vyměňovali si křečovité, provinilé pohledy. Brody neklidně přešlápl a obranně zamumlal pod vousy:

„Jak jsme to měli vědět, že je nemocná? Vůbec nám neřekla, co jí je. Kdybychom to věděli, postarali bychom se o ni.“

Nora se v duchu ušklíbla. Moc dobře věděla, že jejich starost je falešná. I když byli konfrontováni s krutými fakty, zmohli se jen na chabé výmluvy místo upřímné lítosti. Vždycky si našli způsob, jak vinu hodit na ni.

Otázka vznesení obvinění proti středoškolským rváčům zůstala nedořešená. Daphne si otřela uplakanou tvář a svou roli dohrála k dokonalosti. V nechutném záchvatu velkorysosti pohlédla na policisty a se slzami v očích násilnickým grázlům odpustila.

„Jsou ještě mladí. Kdyby měli záznam v trestním rejstříku, zničilo by jim to budoucnost. Jsem ochotná dát jim šanci na nápravu. Prosím, propusťte je.“

Těmito několika jemnými slovy Daphne smetla ze stolu a zneplatnila Nořinu život ohrožující oběť v ledové vodě. Kensingtonovi s Daphniným svatouškovským rozhodnutím vážně pokyvovali hlavami. Nikoho nezajímala horečka, která Noře málem zničila mozek.

Dusná, napjatá cesta zpět do sídla se nekonečně vlekla. Světla pouličních lamp se míhala tónovanými skly luxusního vozu a vrhala dlouhé, pohyblivé stíny přes přepychový interiér. Arthur seděl na předním sedadle spolujezdce. Otočil se a chladně se zabodl pohledem do Nory sedící vzadu.

„Pořád si myslíš, že jsi nějaká hrdinka? Uvědomuješ si vůbec, že jsi dnes svým sobectvím ohrozila sestřinu bezúhonnou pověst?“

Nora se s jeho rozzuřeným pohledem klidně střetla ve zpětném zrcátku. Neucukla ani nesklopila zrak.

„Takže tím, tati, říkáš, že až budou Daphne příště obtěžovat nebo šikanovat, mám si toho prostě nevšímat? Zapamatuju si to.“

Arthur se svými vlastními slovy málem zadusil. Tvář mu nabrala odporně rudý odstín. Zjistil, že není schopen zformulovat žádnou logickou odpověď. Otevřel ústa, ale vyšel z něj jen křečovitý, vzteklý výdech, načež se otočil zpět a ve frustraci křečovitě sevřel madlo dveří.

Daphne využila trapného ticha a naklonila se na sedadle dopředu. Předstírala hluboké, rozechvělé zoufalství z celé situace. Dech se jí zrychlil a přitiskla si ruku k hrudi, jako by jí selhávalo srdce.

„Co když ta policejní zpráva unikne a zničí mé společenské postavení? Všichni v našich kruzích o mně budou mluvit.“

Tristan seděl těsně vedle ní. Okamžitě se k ní posunul ještě blíž a ovinul ji svými silnými pažemi. Třel jí ramena a něžně ji konejšil tichými šepoty do vlasů.

„Daphne, netrap se tím. Pokud ti lidé nechtějí jít do vězení, budou držet jazyk za zuby. Tvá pověst je v naprostém pořádku.“

Daphne vzhlédla k Tristanovi velkýma, prosebnýma očima.

„Opravdu? Nezačneš mnou kvůli tomu pohrdat?“

„Ty moje hloupoučká, samozřejmě že ne. Jsi ten nejčistší a nejkrásnější člověk na světě.“ Tristan jí láskyplně ťuknul do špičky nosu.

Kensingtonovi v autě se souhlasně usmívali. Přihlíželi této důvěrné, nepatřičné scéně mezi mužem a sestrou jeho snoubenky bez jediného náznaku rozpaků. Ve svém minulém životě seděla Nora na přesně tomto sedadle, v temnotě, a žadonila o drobeček jejich náklonnosti, zatímco jí tuto zradu předváděli přímo před očima. Teď to nechutné divadlo sledovala jen chladnýma, vyhaslýma očima.

Daphne se nakonec s vykalkulovaným ruměncem odtáhla. Uhladila si drahé šaty a horečně Tristanovi vysvětlovala, přičemž dbala na to, aby její hlas dolehl i ke zbytku posádky:

„Noro, nepochop to špatně. Byla jsem jen moc rozrušená. Vím, žes to dnes myslela dobře. Ale ty jsi předtím v rodině Kensingtonových nevyrůstala, takže to možná nechápeš. Pro dámu z vyšší společnosti má pověst mnohem větší cenu než její vlastní fyzický život.“

Byla to těžce maskovaná, jedovatá narážka na to, že Nora postrádá řádné, kultivované vychování, protože byla pouličním sirotkem. Daphne tím všem rafinovaně připomínala, že Nora je nevychovaná a bezectná. Ve svém minulém životě Nora prolévala krev pro obchody rodiny Kensingtonových a jednala s bezohlednými muži, kterým byla nějaká jemná dámská pověst naprosto ukradená. Z vlastní zkušenosti věděla, že tam, kde chybí láska, zůstává jen ledová lhostejnost.

Tristan obrátil svůj chladný pohled zpět k Noře. Jeho tón ztvrdl, což byl příkrý kontrast k něžným šeptům, které před okamžikem věnoval Daphne.

„Noro, dnes jsi opravdu přestřelila. Okamžitě se Daphne omluv!“

Požadoval to jako soudce vynášející rozsudek. Ten mladý muž, který ji kdysi chránil, byl pryč; nahradil ho arogantní cizinec v obleku šitém na míru.

„Tristane, pamatuješ si ještě vůbec, že jsi můj snoubenec?“ pronesla Nora. Její tón byl až šokujícím způsobem oproštěný od emocí.

Tristan se hluboce zamračil. Domníval se, že Nora jen tropí ubohou žárlivou scénu, aby na sebe upoutala pozornost. Narovnal se a jeho tón byl rázem ledový a autoritativní.

„Noro, pokud hodláš být takhle nesnesitelně nerozumná, měla bys vědět, že postavení mé snoubenky nemusí nutně patřit tobě!“

Byla to přímá hrozba. Konečně nahlas vyslovil to, co si celou dobu nechával pro sebe. Noře se nehty instinktivně zaryly hluboko do dlaní a ostrá bolest ji ukotvila v přítomném okamžiku. Její tvář však zůstávala až strašidelně klidná a netknutá. Přejela chladným zrakem po Daphnině tváři.

„Když ne mně, tak komu? Daphne?!“ vyzvala ho napřímo.

Daphne v panice okamžitě zařadila zpátečku. Zmítala jemnýma rukama a vyvalila nevinné oči, aby zamaskovala své skutečné záměry.

„Noro, jestli se nechceš omluvit, fajn. Ale neříkej takové věci. Mezi mnou a Tristanem právě teď vůbec nic není.“

Použila slova právě teď. Už si budovala půdu pod nohama pro budoucnost, přesvědčená, že veškerá náklonnost a všechny dobré věci na světě patří výhradně jí. Měla za to, že někdo jako Nora si Tristanův skvělý původ a vzhled nemůže nikdy zasloužit.

Tristanovy oči se zúžily do dýk, když vyřkl své poslední, arogantní varování.

„Noro, všechna svévole má své meze. Daphne je velkorysá a nezlobí se na tebe. Pokud budeš dál takhle netaktní a zlá, já…“

Nora se mu podívala přímo do očí, odhodlaná rozetnout tu spletitou, toxickou síť své minulosti. Nenechala ho větu dokončit.

„Ty co? Zrušíš zasnoubení?“

Po znovuzrození do tohoto nového života se rozhodla, že pokud má padnout poslední slovo, vyřkne ho ona. Odmítala být znovu odkopnuta. Byla to ona, kdo zásnuby ruší.

Už ho ani za mák nechtěla!