„Daphne!“ Tristan ji strhl do náruče a v hlase mu zněla upřímná starost. „Co se děje?“

Daphne se opřela o jeho hruď a v očích se jí mihl vypočítavý záblesk.

„Tristane, jsem v pořádku. Jen jsem byla po včerejšku strašně unavená,“ hlesla a tváře jí polil hluboký ruměnec, rudý jako západ slunce.

Její tichá slova v sobě nesla zjevnou dvojsmyslnost.

Tristanova mysl bezděčně zabloudila zpět k důvěrnoste