POHLED ROWAN

Dlouhou chvíli se ani jeden z nás nepohne. Pořád je ve mně hluboko ponořený; ačkoli pomalu měkne, k odchodu se nemá, a já cítím, jak mu srdce divoce buší proti mé hrudi.

„Do prdele,“ vydechne nakonec.

„Jo,“ přitakám.

„Asi bychom se měli vrátit.“

„Asi jo.“

Ani jeden z nás se nehne.

„Cleo bude nesnesitelná,“ poznamenám.

„Cleo ať jde do prdele.“

Rozesměju se, upřímně a od plic, vyvedená