POHLED ROWAN

Zamknu za sebou dveře, opřu se o ně, dlaně přitisknu na chladné dřevo a snažím se vzpomenout, jak se dýchá.

Nádech nosem. Výdech ústy. Pomalu.

Vanceův hlas mi zní v hlavě a drží mě při zemi, i když tu není; chytám se ho jako záchranného lana.

Slzy se přesto dostaví.

Ne hysterické vzlyky, jaké jsem čekala, ale něco tiššího. Pomalejšího.

Slzy, které mi stékají po tvářích ve vytrvalých p