Valeria zírala na zářivou kytici rudých růží, která jí bránila ve výhledu.

„Překvapení! Něco pro tebe mám.“ Simon spustil květiny dolů a rozzářil se tím vřelým, uvolněným úsměvem, který celá léta milovala.

Po sněhobílém ubrusu k ní posunul malou sametovou krabičku. Uvnitř ležel stříbrný náhrdelník vyrobený na zakázku s jejich propletenými iniciálami.

„Šetřil jsem si ho k tvým narozeninám, ale už celou věčnost jsme nikde pořádně nebyli. Tak jsem si řekl, že tě překvapím. No co, máš radost?“

Valeria nasadila zářivý úsměv, ačkoli měla stažený hrudník. „Je nádherný, miláčku. Děkuju.“

„Pojď, zapnu ti ho.“

Simon vstal a přešel za její židli. Naklonil se k ní tak blízko, až cítila jeho teplý dech na šíji. Ve chvíli, kdy se chladný kov dotkl její kůže, jí po zádech přeběhl mrazivý, až žaludeční chlad. Jemný řetízek působil jako drát, který se jí stahuje kolem hrdla a dusí ji. V hlavě se jí neustále ozýval hlas vyšetřovatele: Obrovská pojistka pro případ smrti úrazem. A on je jediným obmyšleným.

Spolkla žluč, která jí stoupala do krku, a přinutila se udržovat u večeře nenucený rozhovor. Povídali si nad talíři s plody moře a ona přitom sledovala jeho tvář, zda nezachytí sebemenší záchvěv viny či postranní úmysl. Přežvykoval jídlo, smál se jejím vtipům a vypadal přesně jako ten bezchybný partner, kterého si myslela, že zná.

Valeria pevnou rukou odložila sklenku vína na stůl. „Mimochodem, jedna holka z mého týmu teď začala prodávat pojistky. Dneska za mnou přišla a nabízela mi kdeco. Dokonce se mi snažila vnutit i úrazové pojištění.“

Simon pokrčil rameny a zakrojil do lososa. „Klidně do toho jdi. Je to přece někdo, koho znáš. Kolegům se odmítá těžko, ne?“

Ani na vteřinu nezaváhal. Z jeho nezúčastněné odpovědi jí ztuhla krev v žilách, a přesto ji naprostá přirozenost jeho tónu znovu přiměla zapochybovat. Co když prostě jen bez přemýšlení podepsal pojistku nějakému vlezlému pojišťovákovi?

Valeria přikývla a potlačila bodnutí u srdce. „Jo, jenom pojistka. O nic nejde.“

O několik hodin později dům utichl. Simon na své straně postele tvrdě spal, dech měl hluboký a pravidelný. Valeria vyklouzla zpod peřiny. Bosky přešla chodbu a potichu se kradla po dřevěných schodech do suterénu.

Chodila sem málokdy. Prostor sloužil jako Simonův malířský ateliér a skladiště domácího harampádí. Když se sem odvážila naposledy, hledala piknikový gril a našla ten obraz, čímž celá tahle noční můra začala. Odhalení soukromého detektiva ohledně té pojistky jí drásalo zdravý rozum. Potřebovala hmatatelný důkaz.

Prach ji lechtal v nose, když procházela bludištěm naskládaných pláten a starých lepenkových krabic. Prohrabala plastový box se zaschlými tubami a špinavými štětci, ale nenašla nic.

V hrudi se v ní vzedmula frustrace. Jen sama sebe doháněla k šílenství. Tahle dusivá paranoia byla jako věrný odraz toxického rozpadu manželství jejích rodičů. Pevně zavřela oči a bojovala s přízrakem traumatu ze svého dětství.

„Věř Simonovi,“ zašeptala do temné místnosti.

Zhluboka se nadechla a poklekla vedle hromady odložených maleb opřených o betonovou zeď. Většinou to byly nedokončené krajiny nebo zavržené skici zátiší, které odhodil. Pořád se snažil tvořit, a když listovala zaprášenými deskami, u srdce ji sevřela trpká něha.

Vtom její prsty zavadily o list tvrdého papíru zaklíněný mezi dvěma čistými plátny.

Valeria vytáhla papír pod mdlé stropní světlo. Z okrajů se jí na konečky prstů otřel čerstvý uhelný prach.

Zatajil se jí dech. Byla to hrubá skica, ale tmavé tahy zachycovaly tvář zakloněné ženy. Rysy byly poněkud rozostřené, přesto jedna krutá skutečnost zasáhla Valerii s oslepující jasností.

Nebyla to její tvář.

Klaustrofobní napětí prasklo a zanechalo po sobě jen chladnou, naprostou zkázu. Zírala na portrét cizinky a slzy jí zastřely zrak. Simon byl nevěrný. Ta realita se jí vryla do morku kostí a nenechala prostor pro žádné pochybnosti.