Z pohledu Valerie

„Vím, že nespíš.“ Kolem se rozezněl hlas, který mi zněl povědomě, a přesto cize.

Vylekaně jsem ze všech sil otevřela oči a prudce stočila hlavu za hlasem, pátrajíc po tom, komu patří.

Dech se mi zadrhl a v hrdle mi vyschlo, až jsem stěží popadala dech, zatímco mi srdce zběsile bušilo v hrudi.

„Co to do prdele...“ vypravila jsem ze sebe šeptem.

„Takhle mluvit není zrov