Talia

Jace mě nese, jako bych nic nevážila – z jeho holé hrudi i v té vánici sálá tělesné teplo a jeho vůně střelného prachu mě obepíná jako droga. Měla by mi být zima. Mně *je* zima – prsty na nohou mám necitlivé, prsty na rukou ztuhlé –, ale jeho horkost přebíjí úplně všechno.

Jenže ta vina.

*Ta vina* je horší než mráz.

„Omlouvám se,“ vypravím ze sebe, když vrazíme hlavními dveřmi do sídla. „Nec