Talia

Jídelna působila jako bojiště maskované za rodinnou večeři.

Masivní dubový stůl. Praskající krb. Okna od podlahy ke stropu rámující nekonečnou černou prázdnotu polární noci, v níž se sněhové vločky vznášely jako drobní duchové. Mělo to působit útulně. Místo toho každý nádech chutnal napětím a sotva skrývanou záští.

Popotáhla jsem vysoký límec svého smetanového roláku, ale důkazy se tím skrýt