Harper odvrátila pozornost od dramatického psa zpátky k podlaze. Braden Vance zůstával schoulený na špinavém betonu potřísněném olejem, držel se za zdevastovanou nohu a dřevěné kulečníkové tágo vrhalo na jeho hruď dlouhý, ostrý stín. Jeho kumpáni postávali u vyražených dveří a báli se pohnout.

Braden se po drsném povrchu sunul pozpátku a hlas se mu lámal strachem. „Harper, prosím tě. Byl jsem hloupej. Už nikdy nic takovýho neudělám, přísahám na svůj život. Jen mě nech odejít.“

Harper klepla špičkou tága o podlahu a udržovala hlas v mrazivé, tiché rovině. „Navedla tě k tomu Chloe?“

Braden zavrtěl hlavou, ale když Harper udělala půlkrok vpřed, nervy mu definitivně selhaly.

„Chloe mi řekla, žes jí vyfoukla smlouvu na šperky pro Caldwell Group přímo před nosem! Celé hodiny brečela! Měl jsem na tebe kvůli ní takovej vztek, že jsem ti chtěl ublížit stejně, jako jsi ublížila ty jí. Myslel jsem, že když ti vezmu psa, konečně pochopíš, jaký to je ztratit něco drahocennýho!“

Harper z hrdla unikl suchý, nevěřícný smích. „Chloe je neprověřený nováček bez jakékoli návštěvnosti. Caldwell Group je sto let starý luxusní kolos. Nenajali by ji ani na zametání vitrín, natož aby vedla jejich celosvětovou kampaň. Nechala tě, aby ses ze sebe nechal udělat pitomce.“

Braden zamrkal přes slzy, omámený a ztracený.

Harper ustoupila o krok a sklonila tágo. „Vrať se a vyřiď Chloe ode mě vzkaz. Řekni jí, že tohle jen tak nepřejdu. Každý špinavý trik, o který se pokusí, jí vrátím dvojnásob. A teď mi kliď ten svůj odpad z očí, než si to rozmyslím.“

Braden na druhé vyzvání nečekal. Vyškrábal se na všechny čtyři a ječel na své poskoky, ať ho zvednou. Muži ho popadli za paže, dovlekli k východu a hodili na zadní sedadlo SUV. Venku se od stěn skladiště odrazilo ostré zaskřípění pálících se pneumatik, jak auto vyrazilo do tmy.

Ve chvíli, kdy se do prázdného prostoru vrátilo ticho, Harper z žil vyprchal veškerý adrenalin.

Podlomila se jí kolena. Zaplavila ji těžká vlna závratě, trhla sebou dopředu a zachytila se o vlhkou, loupající se cihlovou zeď. Dlaně si odřela o hrubou omítku, ale to štípání sotva vnímala. Neléčená horečka z týdne stráveného v chladné komoře jí znovu vtrhla do krevního oběhu, zapálila kůži a zuby jí zacvakaly náhlým chladem. Před očima se jí rozlily temné kruhy. Dýchala zhluboka a trhaně a čekala, až se místnost přestane točit.

Do kloubů na ruce jí narazil měkký, vlhký čumák.

Gunner k ní přiklusal, huňatý ocas svěšený a jasně modrýma očima zkoumal její bledou tvář. Mechanické cinkání systému sice utichlo, ale jeho vnitřní hlas jí v mysli zněl naprosto zřetelně, protknutý nefalšovanou hrůzou: *Harper, co se děje? Nestraš mě takhle! Teď se mi přece nemůžeš složit. Když padneš ty, padnu i já! Kdo jiný by mě krmil steaky? Probuď se!*

Harper se opřela celou vahou o zdivo, dech se jí uklidnil a pohlédla dolů na stříbrobílou tvář. Sklonila se a třesoucími se prsty mu jemně prohmatala žebra, ramena a kyčle, aby zkontrolovala, zda nemá zlomené kosti. „Neumírám, ty trdlo. Ublížili ti někde?“

Psova panika se ve zlomku vteřiny vypařila a nahradila ji čistá teatrálnost.

*Ublížili? Zmasakrovali mě!* kvílel jí Gunner v hlavě a zvedl jednu přední tlapku ze země, jako by byla rozdrcená na prach. *Tlapka mi třeští! Krk mám zkroucený! Můj nádherný ocas utrpěl citovou újmu, která se možná nikdy nezahojí! Proč jsi mu zlomila jen jednu nohu? Měla jsi mu přerazit obě! Pomsti mou zničenou srst!*

Harper si přitiskla dva prsty ke spánkům a promnula si tupou bolest pulzující za očima. „Nemáš zlomenou ani jednu kost, ty komediante. Pojď. Jedeme na kliniku.“

Harper naložila Gunnera do auta a zamířila přímo do centra města. Z dřívějšího studia veterinárního lékařství věděla dost na to, aby si uvědomovala, že pod hustou srstí se může skrývat vnitřní krvácení nebo otřes mozku, a nehodlala nic riskovat.

O dvacet minut později nad dveřmi veterinární kliniky cinkl zvonek, jak Harper vešla dovnitř.

Náhlý sluchový útok ji málem porazil na zem.

Nebyl to lidský hluk. V čekárně bylo fyzicky ticho, ale do hlavy jí jako burácející vlna narazila hradba zvířecích myšlenek.

*Kde mám žrádlo?*

*Kam ten teploměr strkají?!*

*Ať někdo řekne tomu pudlovi, ať mi přestane čumět na ocas, nebo mu ukousnu uši!*

V rekonvalescenčním oddělení hned za recepcí zarachotila dvířka dvou velkých klecí.

Obézní zrzavý mourek, který zabíral téměř tři čtvrtiny nerezové klece, bušil těžkými tlapami do drátěného pletiva. *Podívejte se na tu krasavici, co vešla do dveří! Je zpátky! Přišla jen proto, aby spočinula zrakem na mém nádherném kulatém bříšku! Poklekněte, bando poddaných!*

Vedle v kleci nafoukla britská modrá kočka tváře a zasyčela skrz mříže. *Ty naivní bečko sádla! Očividně přišla obdivovat mou hedvábně břidlicovou srst a aristokratický rodokmen! Odsyp, zrzavá pohromo!*

*Miluje boubelatost! Ty vypadáš jak zaprášenej bouřkovej mrak!*

*A ty vypadáš jak vyfouknutej basketbalovej míč!*

Obě kočky prostrčily drápy přepážkou a prskaly vzteky.

Harper stála ve vestibulu a v tichém pobavení to pozorovala.

Z vyšetřovací chodby vyšla mladá veterinářka s deskami v ruce. Když viděla, jak se ty dvě šelmy vztekají, vyčerpaně si povzdechla. „Přísahám, Harper, pokaždé, když vejdeš do téhle budovy, ti dva začnou válku o teritorium. Doma spolu spí na verandě a tulí se jako bráchové, ale jakmile sem vkročíš ty, pokoušejí se navzájem zavraždit.“

Harper zamrkala a snažila se ignorovat neustálé kočičí urážky, které jí zněly v lebce. „Jsou nemocní?“

„To je právě ta záhada.“ Veterinářka s unaveným zasténáním zavrtěla hlavou. „Jejich majitelé je sem pořád vozí, protože doma drží hladovku. Jakmile se usadí v našich hospitalizačních klecích, vdechnou svoje žrádlo a pak kradou psům odvedle. Zdravotně jim vůbec nic není, kromě toho, že mají nadváhu.“

Skrz pletivo obě kočky přerušily souboj drápů a obrátily své doširoka rozevřené oči velikosti talířků na Harper.

*Jasně že nejsme nemocní,* pomyslel si zrzek hrdě.

*Pach chlóru tady nesnášíme, ale je to jediné místo, kde kdy uvidíme naši královnu,* dodala modrá kočka s vnitřním zavrněním.

Harper potlačila uchechtnutí. Do záchrany zvířat vrazila ze své herecké kariéry miliony a tuto konkrétní kliniku navštěvovala celá léta. Toulavá zvířata k ní vždycky tíhla, ale slyšet jejich vnitřní intriky naservírované na stříbrném podnose bylo něco docela jiného.

Přistoupila blíž ke klecím, natáhla prst a poškrábala zrzka za ušima, načež pohladila modrou kočku po sametové bradě. Obě kočky se rozvrněly v hlubokém předení a třely si tváře o dráty.

Veterinářka to s úžasem sledovala. „Vidíš to? Jakmile se jich dotkneš, promění se v hotové andílky.“

Harper se podívala na ty předoucí podvodníky a udržela vážnou tvář. „Možná mě mají tak rádi, že nemoc jen předstírají, jen aby mě viděli.“

Zrzkovi uvázlo vrnění v krku.

Modré kočce se oči hrůzou rozšířily.

*Ona to ví!* vyjekli jednohlasně v Harpeřině hlavě. *Ta lidská samice prokoukla náš plán! Jsme odhaleni!*

Veterinářka se zasmála, brala Harpeřinu poznámku jako vtip, ale poklepala na desky. „Víš co? Ono to vlastně dává smysl. Hned zavolám majitelům, ať si je vyzvednou. Žádné luxusní apartmá už těmhle dvěma neplatí.“

Obě kočky se svezly na břicha a pod vousy trpce klely, zatímco veterinářka odešla vyřídit hovor.

O chvíli později dva asistenti odvedli Gunnera dozadu na rentgen. Harper čekala v ordinaci a opírala se čelem o chladný laminátový stůl, aby zvládla neustálé tepání horečky.

Uběhlo deset minut, než se do místnosti vrátil hlavní veterinář. V ruce nesl sadu čerstvých rentgenových snímků, ale čelo měl zbrázděné hlubokými obavami.

Harper se posadila a srdce jí poskočilo. „Pane doktore, jak to vypadá? Našel jste nějakou frakturu lebky nebo vnitřní krvácení?“

Veterinář zvedl ruku, aby ji uklidnil. „Lebka je celá. Na pravém spánku má drobnou pohmožděninu, ale nejsou tam žádné známky otoku, otřesu mozku ani celkového traumatu. Očistili jsme kůži a aplikovali lokální anestetikum. Fyzicky je v naprostém pořádku.“

Harper zkoumala jeho svraštělé obočí. „Tak proč vypadáte tak ustaraně?“

Veterinář si promnul čelo a vypadal naprosto bezradně. „Jde o citovou krizi. Abychom mohli lék správně aplikovat, museli jsme mu na temeni oholit čtvereček srsti o velikosti pěti centimetrů. Gunner se jednou podíval do operačního zrcadla, prodělal nervové zhroucení a momentálně odmítá dál žít.“

Než stačila Harper promluvit, prkny podlahy otřáslo uši drásající, operní vytí.

Ten zvuk se nesl celou třípatrovou budovou, pronikavý a žalostný.

V Harpeřině hlavě se nářek překládal do zběsilého jekotu: *Jsem plešatý! Udělali ze mě rypoše lysého! Zmasakrovali moji korunu slávy! Ostatní psi se mi budou smát! Jak se můžu s lysinou ukázat ve společnosti? Ta bolest je nesnesitelná! Jediným čestným východiskem je smrt! Nechte mě skočit! Sbohem, krutý světe!*

Harper vyrazila z místnosti a hnala se chodbou za tím hlukem.

Zahnula za roh k operačnímu sálu a zůstala jako přimrazená.

Široké špaletové okno ve třetím patře bylo pootevřené, aby dovnitř proudil chladný vánek. Gunner měl přední tlapky zapřené o parapet, trupem se vrhal do prázdna ven a tři mohutní veterinární technici viseli na jeho zadních nohách a v panice řvali, jak se snažili sebevražedného huskyho vtáhnout zpátky do místnosti.