Oba na sebe chvíli jen mlčky hleděli.

Vzduch v místnosti jako by v té chvíli docela zamrzl.

Vance se k ní mírně naklonil, nespouštěje z ní zrak, a tiše zašeptal: „Nebo snad chceš říct, že mě nenávidíš?“

V jeho očích, které obvykle připomínaly mrtvé moře bez jediné vlnky, se nyní zablesklo slabé chvění, jako by v nich dřímalo jakési podivné kouzlo.

„Nenenávidím tě!“ Tessa povytáhla obočí a neuhnula