„Ty jsi ten kluk, kterého tehdy spoutali stříbrnými řetězy,“ pronesl Mateo roztřeseným hlasem, když si na onu noc vzpomněl.

Vander se pousmál. Nebyl to obyčejný úsměv, ale mrazivý, z něhož tuhla krev v žilách, až i Mateovi muži s hrůzou o krok ustoupili.

Mateo ztěžka polkl a po holé lebce mu stekla krůpěj potu. „O... ona...“ zakoktal se.

„Aha, takže teď si vzpomínáš,“ ušklíbl se Vander chladně, až