POHLED AUDREY

Ukázala jsem třesoucím se prstem přímo na jeho límec. „Kdo to je, Nolane? Okamžitě mi to řekni.“

Nolan střelil pohledem do strany a pak ho zabodl do zdi za mnou. Zamrkal a nasadil výraz naprosté nevinnosti. „O čem to mluvíš?“

Hlas se mi zlomil, ale vynutila jsem ze sebe ta slova na jediný nádech: „Ta rtěnka. Tenhle odstín není můj, Nolane. Nikdy nebyl. Tak mi řekni, kdo ti ho tam nechal?“

Pohlédl dolů na svou hruď a předstíral, jako by si té stopy všiml poprvé v životě. Jemná růžová šmouha působila na nažehlené bílé bavlně jeho košile nepatřičně a do očí bijící. Byla přímo u okraje límce.

Zvedl ruku a přejel po tom místě palcem, sotva se dotkl látky. „Aha. Tohle? To nic není, Audrey. Mladší analytička zakopla u výtahů a vrazila do mě. Musela se obličejem otřít o mou košili.“

Zírala jsem na něj v naprostém úžasu. „Kolegyně zakopla a spadla rty napřed přímo na tvůj krk?“

Pokrčil rameny, jako by mluvil o běžné dopravní zácpě. „Byla to trapná nehoda. Zbytečně to nafukuješ.“

„Nedělej ze mě idiota.“ Vyštěkla jsem ta slova se vším, co mi ještě zbývalo.

Těžce si povzdechl a obrátil oči v sloup. „A je to tu zase. Tohle děláš pořád. Vždycky skočíš rovnou k tomu nejhoršímu závěru, jaký si dokážeš vymyslet.“

V hrdle se mi vzedmula nevíra, horká a dusivá. „Moje chyba? Ty projdeš těmi dveřmi se zpožděním o několik hodin, páchneš sladkým květinovým parfémem, pyšníš se rtěnkou cizí ženské, a nějakým způsobem za to můžu já?“

Nolan prošel kolem mě, hodil svůj tmavý svrchník na polštáře pohovky a promnul si zátylek. „Na tvoje hysterické scény dneska večer nemám energii.“

Šla jsem za ním do obývacího pokoje a odmítala ustoupit. „Nemůžeš nad tím jen tak mávnout rukou a odejít. Maya seděla u toho stolu, dokud udržela otevřené oči. Čekala jsem u okna celé hodiny. Zmeškal jsi její narozeniny, Nolane. Zase. Kolikátý rok v řadě už to je?“

Prudce se otočil, čelist zaťatou mrzutostí. „Řekl jsem, že jsem byl zavalený prací. Jsi hrozně dramatická, Audrey. Vždycky máš potřebu z každé hlouposti udělat celé divadelní představení.“

Hrudník se mi prudce dmul, jak jsem potlačovala nutkání křičet. „Dělám scény, protože mi k nim dáváš důvody! Dnes ráno jsi jí přísahal, že budeš doma na večeři. Slíbil jsi jí to!“

Nolan se ke mně otočil zády, aniž by nabídl jediné další slovo na svou obranu. Začal stoupat po schodech.

„Kam jdeš?“ zavolala jsem za ním.

„Dám si sprchu,“ odpověděl a ani se neobtěžoval ohlédnout.

„Měl jsi vůbec večeři?“ zeptala jsem se a nenáviděla ten přetrvávající zvyk starat se o něj, který v mém hlase zazněl.

„Nemám hlad,“ odsekl chladně.

Jeho kroky těžce dopadaly na dřevěné schody, dokud dveře hlavní koupelny nezaklaply s tlumeným cvaknutím. Jeho úprk působil jako cihlová zeď, která mezi námi spadla – chladná a nepřekonatelná.

Zůstala jsem stát sama v dutém tichu obývacího pokoje a pevně si ovinula paže kolem pasu. Dům se zdál až příliš nehybný, mrazivě studený, přestože topení na chodbě běželo.

Myšlenky se mi točily v zběsilých kruzích. Mluvil pravdu? Bylo možné, že do něj asistentka během chaotického pracovního dne opravdu vrazila? Nolan byl odtažitý, to ano. Byl posedlý svou kariérou, to ano. Ale mohl by muž, do kterého jsem se zamilovala tehdy na vysokoškolských kolejích, skutečně udělat něco tak odporného? Vybudovali jsme tenhle život společně od nuly. Vzdala jsem se vlastní kariéry, abych mu pomohla rozjet podnik. Znal cenu každé cihly v tomhle domě. Nezahodil by nás přece kvůli lacinému povyražení. To by nedokázal.

Ticho prořízlo ostré cinknutí.

Telefon na mramorovém kuchyňském ostrůvku zavibroval. Přešla jsem k němu v očekávání e-mailu nebo upozornění z kalendáře.

Místo toho na tmavé obrazovce blikalo Hazelino jméno.

*Hazel: Audrey… Dlouho jsem zvažovala, jestli ti to mám poslat, ale musíš to vidět. Hned teď.*

Pod její zprávou byl prostý odkaz na blog o nočním životě našeho města.

V žaludku se mi stáhl uzel. Hazel věděla, v jakém stavu mé manželství je, ale nikdy se nesnížila k bezduchým drbům. Odkazy neposílala, pokud nešlo o vážnou věc.

Třesoucím se prstem jsem na modrý odkaz klikla.

Otevřel se mobilní prohlížeč. V horním rohu se líně točilo načítací kolečko. Srdce mi bušilo o žebra tak divoce a rychle, až mi tep duněl v uších. Přecházela jsem po místnosti a tiskla si dva prsty ke spánku, abych zastavila náhlou pulzující bolest.

Jako první naskočil titulek, tučný a křiklavý na elegantním černém pozadí:

*Významný podnikatel přistižen v důvěrnostech se záhadnou ženou v luxusním střešním salonku*

V hrdle se mi zatajil dech. Ruce se mi třásly tak silně, že mi telefon málem vyklouzl na koberec.

Sjela jsem níž.

Hlavní fotografie se ještě načítala, byla rozpixelovaná a nejasná. Zachycovala soukromý VIP kout v tlumeně osvětleném baru na střeše s výhledem na panorama centra města. Muž na sametové lavici v šedém obleku na míru se nakláněl těsně k štíhlé ženě s vlnitými tmavými vlasy. Její nehty s červeným lakem spočívaly na jeho rameni a lesklé rty měla jen pár centimetrů od jeho kůže.

Rozum mě nutil odvrátit zrak, ale oči zůstávaly přikované k displeji.

Z horní části obrazovky sjelo další oznámení.

*Hazel: Audrey… myslím, že je to Nolan. Je mi to hrozně líto.*

Z kolenou mi vyprchala veškerá síla.

Nohy se pode mnou podlomily. Těžce jsem dopadla do polštářů pohovky a lapala po dechu, jako by někdo z místnosti vysál všechen kyslík.

Stránka v prohlížeči se obnovila a snímek ve vysokém rozlišení vyskočil s krystalickou ostrostí.

Profil toho muže byl nezaměnitelný.

Byla to ostře řezaná Nolanova čelist. Oblouk jeho obočí. Hodinky, které jsem mu koupila k výročí, se leskly na jeho zápěstí, zatímco jeho ruka spočívala na jejím koleni. Usmíval se na ni – tím okouzlujícím úsměvem, kterým mě neobdařil už celé roky.

Byl to Nolan.

V krku se mi zvedla odporná vlna nevolnosti. Žebra se mi sevřela a drtila plíce, až jsem nemohla popadnout dech. Přitiskla jsem si obě ruce na ústa a vší silou tlumila ten drásavý zvuk, který se mi dral z hrudi. Do očí mi vyhrkly horké slzy a stékaly po tvářích.

Popisek pod fotografií uváděl časové razítko: sotva před dvěma hodinami. Přímo uprostřed oslavy narozenin naší dcery.

Ta růžová šmouha na jeho límci nepocházela od nešikovné kolegyně ve výtahu. Pocházela od téhle ženy, přitisknuté k němu v přítmí luxusního střešního baru, zatímco Maya sfoukávala šest svíček úplně sama.

Sklonila jsem se dopředu, až se mé čelo téměř dotklo kolen. Zářící telefon mi sklouzl do klína.

Jak tohle mohl udělat? Po všech těch pozdních nocích, kdy jsem mu korigovala obchodní nabídky? Poté, co jsem vyčerpala své osobní úspory, abych udržela výplaty jeho zaměstnanců během těch prvních krutých let? Vzdala jsem se svých ambicí, aby mohl vybudovat své impérium, a on se mi odvděčil tím, že se v den narozenin naší dcery na veřejnosti producíruje s jinou ženou.

Dusivé ticho v místnosti náhle proťal slabý, váhavý hlásek.

„Mami?“

Páteří mi projel elektrický výboj. Ztuhla jsem a slzy se mi zasekly uprostřed nádechu.

Zvedla jsem hlavu ke schodišti.

Maya stála na třetím schodu a k hrudi tiskla svého ošoupaného hnědého medvídka. Její velké tmavé oči byly rozšířené obavami a hleděly přímo na mokré stopy na mé tváři.

„Mami… proč pláčeš?“