Lyra

Když mě Roman spatří, v očích se mu zračí překvapení. Zůstávám stát u vchodu do zadní místnosti knihovny, bez hnutí, ruce svěšené podél těla, a vstřebávám výjev před sebou.

Anton mě tu nechal s pouhým poklepáním na rameno poté, co mě varoval, ať se příliš nedivím tomu, co po vstupu uvidím, a ať s ním mám trpělivost, ať už řekne cokoli, protože mě rozhodně nebude chtít vidět.

„Myslím, že ho zv