Zírala jsem na pilulky v dlani, povzdechla si a s hořkým úsměvem přejela palcem po povědomém léku.

Myslela jsem, že s tímhle už mám utrum. Že už to nepotřebuju. Ale nečekala jsem to snad ve chvíli, kdy se mi do života vrátil Dante Lucchese?

Prozatím jsem to potřebovala, protože jsem se nemohla sesypat – ne teď, ne když mé děti potřebovaly, abych byla silná.

Zvuk kroků mě vytrhl z myšlenek. Vzhlédl