Kapitola osmdesátá šestá: Luccheseho mazaný tah

Když jsme seděli na pohovce, tiskla jsem Gia pevně k sobě; jeho tělíčko mě hřálo. Oba jsme hleděli na Giu, která na nemocničním lůžku tvrdě spala. Místnost naplňoval pravidelný rytmus přístrojů monitorujících její životní funkce – bolestná připomínka toho, jak křehká ve skutečnosti je.

Přeložili nás zpátky do téhož pokoje, kde jsme ležely sotva před