„Kiane, mě tak strašně bolí břicho. Mám hroznej hlad. Stýská se mi po mámě,“ zašeptal Rory Royce do dusivého šera.

Jeho hlas byl pouhým křehkým zachrápáním, zlomeným dny neúprosného hladovění a strachu. Malý chlapec ležel bez hnutí na špinavých podlahových prknech a jeho drobný hrudník se v dusném horku pralesní chatrče sotva zvedal. Do této pekelné díry je odvlekli před několika dny – připravili je o rodiny, o důstojnost i o samotné sluneční světlo, jež už připomínalo jen vzdálenou vzpomínku. Každý nádech byl bojem s těžkým, stojatým vzduchem, který byl prosycen odporným zápachem potu, výkalů a čirého zoufalství.

Kian přisunul své potlučené tělo blíž k příteli a zkřivil tvář, když mu zmlácenými žebry projely ostré záblesky bolesti. Nepouštěl Roryho třesoucí se ruku a dělal mu lidský štít proti neviděným hrůzám číhajícím ve stínech. Otevřel ústa, aby pronesl slova útěchy, aby mu slíbil, že jeho sestra tohle místo obrátí v prach, jen aby je našla.

Než však z Kianových rtů stačila vyjít jediná slabika, křehké ticho v místnosti bylo brutálně roztříštěno.

Těžká železná petlice na vnější straně dveří s nepříjemným kovovým skřípotem povolila. Zrezivělé panty zaječely, jak se hrubé dřevěné dveře rozletěly dovnitř a dřely o nerovnou hliněnou podlahu. Do tmy pronikl oslepující kužel kalného šedého světla a ozářil vznášející se prach i hejna much usazená na zajatcích.

Do stísněného prostoru se vpotácela skupina mužů v seprané černé taktické výstroji. Jejich těžké boty dopadaly na prkna s bezcitnou vahou a otřásaly celou chatrnou stavbou. Přinesli s sebou štiplavý pach zvětralého tabáku, laciného chlastu a zaschlé krve.

„Ať to máme z krku. Tahle várka vypadá dost slušně na to, aby vynesla prémiovou cenu,“ prohlásil jeden z mužů s hrubým úšklebkem. Odkopl z cesty kus nepořádku a očima přejel schoulená, pomlácená tělíčka unesených dětí, jako by odhadoval kusy masa na jatkách.

„Jasná páka. Jakmile tenhle náklad předáme, vyrazím do klubů ve městě. Koupím si ty nejžhavější roštěnky, co tam mají. Už jsem si pořádně neužil ani nepamatuju,“ odvětil další hrdlořez a přejel si špinavou rukou po strništi na čelisti. Jeho dravý smích se odrážel od dřevěných stěn – byl to drsný, skřípavý zvuk, který v zajatých dětech vyvolal novou vlnu hrůzy.

„Mně to povídej, kámo. Mám teď na ženský takovou chuť, až šílím. Potřebuju pevný tělo a dlouhou noc, abych tenhle vejvar utratil,“ přidal se třetí a upravil si těžkou pušku přehozenou přes hruď.

Cenili na sebe zuby a v očích se jim odporně a vypočítavě blýskalo. Bezelstně si vyměňovali vulgární plány a o děsivém osudu dětí i své nadcházející výplatě mluvili s lhostejností lidí, kteří v sobě už dávno pohřbili poslední zbytky lidskosti.

Mezi nimi stál Garek Sloper. Byl to ramenatý chlap kolem padesátky, s tváří posetou hlubokými jizvami a zbrázděnou léty násilí. Mastné vlasy se mu lepily k lebce a rysy mu hyzdil pokřivený, věčný posměšek. Garek stál poněkud stranou od ostatních a těkal po místnosti zkušeným, dravým pohledem.

Náhle se Garekovy oči zabodly přímo do Kiana.

Starší muž ztuhl. Tvář mu zalil temný, zvrácený hlad, který z jeho obličeje rázem smetl lhostejnou nudu a nahradil ji něčím daleko zlověstnějším. Těžce polkl, přičemž se mu ohryzek na tlustém krku viditelně pohnul.

„Sakra, podívejte se na tohohle. Ten kluk má jemnou kůži. Kdybych si s ním tak mohl dát na čas...“ zamumlal Garek hlubokým, chraplavým předením, ze kterého Kianovi vstávaly vlasy na zátylku hrůzou.

Kiana zasáhl záchvat čirého děsu jako fyzická rána. Pohled v Garekových očích byl nezaměnitelný – byl to pohled vyhladovělého zvířete, které spatřilo bezmocnou kořist. Hnán čistým pudem se Kian začal sunout pozpátku a malýma rukama stahoval zesláblého, polovědomého Roryho za svá záda. Postavil se mezi ně jako zoufalá bariéra a využil své drobné, pomlácené tělo, aby přítele zaštítil před zvráceným pohledem překupníka.

Srdce mu divoce tlouklo o žebra ve zběsilém, nepravidelném rytmu, jako by mu chtělo prorazit hruď. Přitiskl se zády k drsnému, třískami pokrytému dřevu stěny, jež se mu zadíralo do tenké kůže.

Kian zaťal zuby a s vytřeštěnýma, krví podlitýma očima nespouštěl z Gareka zrak. *Co s námi chtějí udělat? Jak na mě ten úchyl kouká... to je hrozný. Vesper, kde jsi? Proč tu ještě nejsi? Já tady v tom hnusným místě umřu? Mám takovej strach.*

„Co tě to sakra napadá, Gareku?“ zeptal se jeden z mužů, který si všiml starcova znepokojivého zaujetí. Střelil po Garekovi pohledem plným mírného znechucení – nikoli z morálního pohoršení, nýbrž z obavy o jejich zisk. „Nesahej na zboží. Potřebujeme, aby dýchali.“

Garek mávl rukou, tónem naprosto lhostejným a prostým jakéhokoli soucitu. „Klídek. Znáš podrobnosti. Kupce u týhle konkrétní zakázky zajímá jenom klukovo srdce, ne? Na zbytku balení jim ani za mák nesejde. I když ho trochu zřídím, i kdybych mu zlámal pár kostí nebo ho potrhal, ten orgán bude na odběr pořád v naprostým pořádku.“

To mrazivé odhalení viselo ve vlhkém vzduchu těžce a dusivě. Chtěli ho rozpárat. Chtěli mu vyříznout orgány. Děsivá realita skutečného byznysu skupiny Obsidian dopadla na Kiana vší silou a vyrazila mu dech z plic.

„To je fakt,“ odvětil Garekův kumpán a pokrčil rameny. „Stejně nechápu, co s tak malým srdcem budou dělat. Svět boháčů nedává smysl. Platit miliony za dětskej orgán. Ale co, hlavně když cinknou prachy.“

Garek přistoupil blíž, boty mu křupaly na špinavé podlaze. „Už to nevydržím. Začíná mi pumpovat adrenalin. Vám se na to nechce koukat? Fajn. Vypadněte ven a hlídejte perimetr. Vyřídím si to s ním rychle. Dám pozor, aby srdce zůstalo celý.“

Ostatní muži si vyměnili krátký, lhostejný pohled a pak se k uvězněným dětem otočili zády. Vypotáceli se z vlhké místnosti ven; zrezivělé panty znovu zaječely, jak za sebou těžké dveře téměř přivřeli, a nechali Gareka o samotě s jeho kořistí.

Garek pomalu postupoval k zahnanému šestiletému chlapci. Tvář se mu zkroutila do odporného, pokřiveného šklebu a hluboké vrásky kolem úst se mu stáhly zvráceným očekáváním. Samotná velikost toho chlapa byla zdrcující. Tyčil se nad malým koutem chatrče, stínil skrovné světlo a vrhal na Kiana s Rorym obrovský, děsivý stín.

Kian se pokusil odsunout ještě dál, patami zoufale ryl do hliněné podlahy, ale už nebylo kam utéct. Chatrč byla příliš malá a stěna za zády nenabízela žádné východisko. Byl v pasti, chycený jako krysa v kleci.

Navzdory všepohlcující panice, která mu ječela v žilách, v sobě Kian sebral veškerý vzdor, jehož byl schopen. Odmítal se krčit. Odmítal tomu netvorovi ukázat slzy, které ho pálily v očích.

„Nech mě bejt! Jestli na mě sáhneš, jestli mi zkřivíš jedinej vlásek na hlavě, moje ségra tě zabije!“ vykřikl Kian; jeho dětský hlas přeskočil, ale ve stísněném prostoru zazněl nečekaně hlasitě. Pokoušel se dát najevo sílu a křečovitě se upínal k neotřesitelné víře ve Vesperčiny smrtící schopnosti.

K jeho trpkému zklamání však pohrůžka nezabrala. Gareka ani na okamžik nezastavila.

Překupník ze sebe vyrazil drsný, štěkavý smích a zoufalému varování se vysmál: „Tvoje ségra? Ta sem jako přiletí a zachrání tě, ptáčku?“

Naprosto nevyveden z míry a pobaven chlapcovou marnou odvahou si Garek přiložil velkou mozolnatou ruku k ústům. Plivl si do dlaně hustý chuchvalec slin; ten vlhký, odporný zvuk se v tiché chatrči hlasitě rozlehl. Promnul si velké dlaně o sebe a tření vydalo suchý, drsný zvuk. Popošel ještě blíž, z jeho mohutného těla sálalo teplo a hnilobný pach nemytých šatů.

„Neboj se, prcku. Přestaň se vzpírat. Udělám ti to moc hezký, než ti ten chirurg vezme srdce,“ posmíval se Garek a úsměv se mu roztáhl ještě víc, až odhalil zažloutlé, hnijící zuby.

Z Kianova hrdla vytryskl syrový, pronikavý jekot.

V příští vteřině se Garek vrhl vpřed. Mohutný chlap překonal vzdálenost v jediném mžiku. Hrubýma, špinavýma rukama popadl Kiana za přední část tenkého trička a sevřel látku brutální silou. Prudkým trhnutím ji rozerval; odporný zvuk trhající se tkaniny přehlušil Kianův křik. Hrubý pohyb srazil Kiana na podlahová prkna a jeho drobné tělíčko dostalo prudký náraz z pouhé síly toho útoku.

Nic takového šestiletý chlapec v životě nezažil. Prvotní, dravé násilí toho přepadení vehnalo jeho mysl do šíleného zmatku. Tvář mu smrtelně zbledla, z tváří se mu vytratila veškerá barva, jak se k němu Garekovo těžké tělo naklonilo blíž a mužův hnilobný dech mu ovanul obličej.

„Táhni ode mě!“ zaječel Kian hlasem ochromeným hrůzou.

Hnán čistým, vyděšeným instinktem se Kian vzdal veškerých pokusů obrovitého muže odstrčit. Vymrštil se vpřed a chňapl čelistmi. Vší silou zaťal zuby do tlustého svalu na Garekově předloktí. Kian stiskl vším, co v něm zbylo, křečovitě sevřel čelisti a nevnímal odpornou pachuť potu a špíny. Kousal tak dlouho, dokud neucítil ostrý, horký kovový nával krve, která mu zaplavila ústa.

Tento náhlý, mučivý vzdor dospělého muže naprosto zaskočil.

Když Garek ucítil ostré bodnutí zubů trhajících jeho kůži, vydal ohlušující zařvání bolesti. Pudově trhl paží vzad, čímž si maso o Kianův zaťatý stisk roztrhl ještě víc. Pokřivený úsměv z jeho tváře rázem zmizel a okamžitě ho vystřídala maska čistého, nefalšovaného vzteku.

„Ty malej zmetku!“ zařval Garek a žíly na tlustém krku mu naběhly. Zlostně zabodl pohled do malého chlapce a v jeho krví podlitých očích se zableskla vražedná zuřivost. „Tak po dobrým to nepůjde, co? Chceš si hrát po zlým? Máš radši tvrdší zacházení? Můžu ti posloužit.“

Bez sebemenšího zaváhání Garek oplatil úder s brutální účinností. Jeho masivní pravice vystřelila vpřed a tlusté, mozolnaté prsty se násilnicky ovinuly kolem Kianova křehkého hrdla.

Garek stiskl.

Vzduch do Kianových plic byl v tu ránu odříznut. Chlapec ze sebe vydal přiškrcený vzdech a jeho malé ruce vyletěly nahoru, aby se zoufale zaryly do tlustého zápěstí, které ho drželo v šachu.

S námahovým zavrčením zvedl Garek malého chlapce bez námahy do vzduchu. Kianovy nohy visely několik čísel nad zemí a divoce kopaly do prázdna. Drsné dřevo stěny dřelo Kiana do zátylku, jak visel za své rozdrcené dýchací cesty.

*Tys mě opovážil kousnout? Ty malá špíno. Za to mi zaplatíš. Tady na místě ti zlomím vaz,* zavrčel Garek v duchu. Když držel bezmocné, zmítající se dítě v hrsti, pocítil příval zvrácené moci a sebedůvěry. Tohle bylo jeho panství. V této bídné pralesní kotlině vládl nad životem a smrtí on.

„Vesper! Pomoc!“ vykřikl Kian, ačkoli ten zvuk vyšel jen jako udušené, zoufalé zachroptění.

Tvář mu rychle nabírala nebezpečný odstín flekaté červeně a za očima mu narůstal nesnesitelný tlak. Ryl do Garekovy masivní ruky, malými nehty se zarýval do tlusté, zrohovatělé kůže a zoufale se snažil odtáhnout ty neúprosné prsty ze své průdušnice. Kopal nohama, ale jeho obnošené tenisky neškodně narážely do Garekových těžkých maskáčů. Byl to šestiletý chlapec proti ostřílenému, otrlému zločinci. Fyzický nepoměr byl nepřekonatelný. Síly ho rychle opouštěly a na okrajích zorného pole mu začaly tančit černé skvrny.

Garek se jen ušklíbl a se sadistickým zadostiučiněním sledoval, jak se dítě zmítá. Pohled na Kianův slábnoucí odpor jeho temné pobavení jen přiživoval.

„Pomoc? Ty si myslíš, že ti nějakej křik k něčemu bude?“ posmíval se Garek a z hlasu mu odkapávala zášť. Naklonil se těsně k němu, aby měl jistotu, že jeho slova budou to poslední, co chlapec před omdlením vnímá. „Prcku, rozhlídni se. Teď jsi v rukou skupiny Obsidian. Patříš nám. Vlastníme tě. Nikdo tě nepřijde zachránit, slyšíš mě? Tvoje ségra je tisíc mil daleko a ty v týhle cimře zcepeníš.“

Ta slova zasáhla Kiana hůř než fyzická rána. Nevyhnutelná realita skupiny Obsidian. Byla to mezinárodní síť obchodníků s lidmi, obrovská zrůda bez tváře, která polykala děti vcelku a nikdy je nevracela zpět. Kdo jí padl do spárů, ten už nikdy neunikl. Mrazivá pravda začala prostupovat Kianovým hasnoucím vědomím a dusila divoký plamen naděje, který tak pečlivě střežil pro Roryho.

Tady zemře. Rory tady zemře.

Právě ve chvíli, kdy na něj dolehla drtivá, dusivá tíha těch posledních slov, právě když Kianův bojovný duch začínal skomírat v pohlcující temnotě, se svět za zdmi chatrče pohnul.

„Tím si seš jistej?“

Dusným, stojatým vzduchem prořízl ledový, pronikavý hlas. Tón byl klidný, mrazivě vyrovnaný, přesto v sobě nesl podprahové chvění absolutní, slíbené zkázy. Ten zvuk rozťal těžkou atmosféru džungle jako čepel z uhlíkové oceli.

V příštím zlomku vteřiny se realita násilně roztříštila.

Stavbou otřásla ohlušující exploze. Těžké dřevěné dveře chatrče, spolu se zrezivělými železnými panty i masivní zárubní, byly surově vyraženy dovnitř. Zpevněné trámy se roztříštily na tisíc ostrých kusů a vlétly do místnosti jako smršť smrtících šrapnelů. Zničené dveře těžce dopadly na hliněnou podlahu a zvedly obrovský oblak hustého šedého prachu, který zamořil už tak nedýchatelný vzduch.

Samotná síla nárazu otřásla plechovou střechou, uvolnila nánosy letité špíny a nechala je padat na osazenstvo chatrče.

Tísnivá temnota místnosti byla v mžiku zaplašena a nahrazena oslepujícím, nefiltrovaným světlem zvenčí.

A přímo v rámu vyražených dveří, zalitá ostrým světlem, stála Vesper.

Kolem jejích bot divoce vířil prach, který při usedání odhalil postavu vyžadující absolutní podřízenost. Její bezchybné, dechberoucí rysy byly sevřené v masce chladného, nekompromisního hněvu. Kůži měla čistou, což bylo v ostrém, křiklavém kontrastu s ubohou špínou překupnického doupěte. Měla na sobě černé taktické tílko, jež obepínalo její pružné tělo, tmavé maskovací kapsáče a těžké vojenské boty pokryté prachem ze dveří, které právě smetla ze světa.

I v jednoduché, funkční bojové výstroji z ní sálala smrtící, dusivá převaha. Její pouhá přítomnost vysála z místnosti i ten zbytek vzduchu a zápach zoufalství nahradila ostrým ozónovým nádechem blížící se smrti. Stála s uvolněným, děsivým držením těla vrcholového predátora, který právě vstoupil do klece se zahnanými krysami.

Tento výbušný příchod vyslal Garekovým mohutným tělem vlnu šoku a překvapení. Vyveden z míry náhlým, ohlušujícím výbuchem i ohromujícím, nadpozemským vzhledem vetřelkyně, Garek na okamžik povolil své železné sevření.

Drtivý tlak kolem Kianova hrdla o nepatrný zlomek polevil.

Garek otočil hlavu ke dveřím a očima sjel Vesperinu postavu. Čirá, bezkonkurenční krása dívky stojící před ním zcela přehlušila jeho bojové instinkty. V nechutném, dravém odhadu si olízl popraskané rty a v duchu okamžitě počítal její cenu na černém trhu. Kiana o něco spustil, jeho pozornost byla beze zbytku stržena smrtící ženou ve dveřích.

Kian ze své bezmocné, zavěšené pozice prudce zalapal po dechu a vtáhl do hladovějících plic zoufalý, pálivý doušek vzduchu. Zrak se mu točil, ale vyjasnil se natolik, aby dokázal zpracovat výjev před sebou.

Uviděl ty těžké boty. Uviděl černé tílko. Uviděl ty důvěrně známé, divoké oči, které slibovaly záchranu.

Jeho sestra tu byla. Opravdu přišla.

Úleva ho zasáhla silou přívalové vlny a smetla hrůzu, bolest i drtivou bezmoc posledních dnů. Víra, které se držel, slib, který dal Rorymu – to vše se zhmotnilo v realitu.

Kian sebral každičký kousek svých zbývajících sil, sáhl až na samotné dno své zmlácené duše a ignoroval pulzující agónii v pohmožděném hrdle. Zabodl pohled do postavy ve dveřích a veškerý cit, veškerou úlevu a veškerou svou lásku vložil do jediného slova.

„Vesper!“ vykřikl Kian.