Citová tíha Kianovy prosby těžce visela ve vlhkém, stojatém vzduchu pralesní chatrče. Pach střelného prachu a zvětralé krve se mísil s dusným horkem a vytvářel dusivou atmosféru. Než však Vesper našla slova k odpovědi, extrémní fyzické vyčerpání z prožitého utrpení si na chlapcově křehkém organismu vybralo svou daň. Adrenalin z jeho drobného těla náhle vyprchal. Ve chvíli, kdy dozněla jeho poslední věta, tělo mu ochablo. Skácel se vzad jako rozbitá porcelánová panenka a jeho bezvládná váha spočinula na Vesperině taktické výstroji.

Vesper pocítila v hrudi záchvěv paniky – ostré bodnutí skutečného strachu, které rozťalo její naučený vojenský klid. Upravila postoj, aby zachytila jeho váhu, a opatrně uložila jeho křehkou hlavu do záhybu své paže.

„Kiane. Kiane, probuď se.“ Vesper mu prsty v rukavici jemně poklepala na bledou tvář.

Zůstával v hlubokém bezvědomí. Kůži měl na dotek studenou a dech mělký – sotva patrné zvedání a klesání pohmožděného hrudníku. Hnal se daleko za hranice možností běžného dítěte, jen aby zůstal vzhůru takhle dlouho.

Za jejími zády se v šeru chatrče ozval tichý sten.

Garek byl stále při vědomí. Přestože byl vyřazen z boje, v jeho krví podlitých očích plála čistá zloba. Zaťal zuby a cítil pachuť mědi a hlíny. Vlekl své zdevastované tělo po zkrvavené hliněné podlaze a pohyboval se jako raněný dravec hnaný záští. Prsty ryl do vlhké země a zanechával za sebou karmínové šmouhy. Všiml si upuštěné zbraně, která ležela ve stínech pár stop od něj.

Garek jí v duchu spílal. Byl to zkušený vymahač. Od svého vstupu do řad skupiny Obsidian si udržoval bezchybnou pověst brutálního násilníka. Nikdy žádný boj neprohrál a odmítal se nechat ponížit nějakou bezejmennou vetřelkyní v maskáčích. Zařekl se, že jí vpálí kulku přímo do páteře. Třesoucí se prsty konečně sevřel kolem chladné kovové rukojeti pistole. Zahrčel, zapřel se lokty o zem, aby nadzvedl horní polovinu těla, a snažil se srovnat mířidla se středem Vesperiných zad.

Svou protivnici však trestuhodně podcenil.

Ještě než stihl Garek zbraň vůbec ustálit, Vesper zareagovala. Pohnula se s děsivou přesností, jako by měla oči i vzadu na hlavě. Aniž by nechala Kiana vyklouznout z levé ruky, prudce se otočila. Její pohyby byly ukázkou nelítostné efektivity – smrtící tanec vybroušený na bojištích mnohem horších, než bylo toto překupnické doupě. Její noha vystřelila v drtivém oblouku. Těžká vojenská bota zasáhla bok pistole a vykopla zbraň z jeho třesoucí se ruky. Pistole neškodně odletěla a s řinčením dopadla do vzdáleného kouta místnosti.

Aniž by se nadechla, navázala Vesper na odzbrojení zničujícím úderem. Přenášejíc váhu vrazila okovanou ocelovou špičku své těžké boty přímo do Garekových varlat. Brutální náraz mu rozdrtil genitálie o stydkou kost. Odporný zvuk úderu přehlušil déšť venku.

Garekovi se protočily panenky v sloup. Z hrdla se mu vydral pronikavý, hrdelní skřek, který mu roztrhal hlasivky. Celé tělo se mu zhroutilo do křeče. Schoulil se na špinavé podlaze do těsného klubíčka a v nepředstavitelné agónii si oběma rukama svíral rozdrcené rozkročí. Z otevřených úst mu kapaly sliny, jak byl jeho nervový systém přetížen nesnesitelnou bolestí. Čisté, rychlé a trvalé. Při jednání se spodinou, která parazituje na dětech, to byl jediný jazyk, jemuž rozuměli.

Přesně v tu chvíli prošel zničeným vchodem generál Silas Mercer. Zlomek vteřiny mu stačil k tomu, aby zhodnotil situaci: zneškodněná hrozba, odhozená zbraň a agonický stav překupníka svíjejícího se na zemi. Pohled na ten brutální kopanec vyvolal v jeho vlastních útrobách soucitné, fantomové škubnutí. Přinutil svůj obličej zůstat bez hnutí. Zachovávaje přísný profesionální odstup se narovnal do pozoru.

„Slečno Vanceová, perimetr je zajištěn. Mám nechat zasáhnout lékařský tým a převzít chlapce?“ zeptal se Silas hlasem pevným i přes Garekovo neutuchající kňourání.

Silas vykročil vpřed a natáhl paže, aby Vesper ulevil od bezvládného dítěte.

Vesperino sevření kolem bratra ještě zesílilo. Pootočila se ramenem a vytvořila mezi Silasem a Kianem fyzickou hradbu. Rezolutně odmítala svého bratra pustit. Poprvé v životě v ní instinkt chránit převážil nad vojenským drillem.

„Vypátrejte původ ostatních zajatých dětí v tomto objektu. Zajistěte jejich bezpečný návrat k rodinám,“ vydala Vesper chladný rozkaz tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Prošla kolem Silase a tiskla Kiana pevně k hrudi. Vyšla z hnijící chatrče do chladného nočního vzduchu a zanechala naříkajícího překupníka jakémukoli osudu, který ho čekal.

Později byl chaotický hluk džungle vystřídán hlubokým, vytrvalým hučením motorů bojového letounu. Interiér stroje byl sterilním, špičkově vybaveným útočištěm. Podél vyztužených ocelových stěn zářila tlumená modrá LED světla, která osvětlovala elegantní navigační konzole a zdravotnická monitorovací stanoviště. Kontrast mezi krví nasáklou hlínou překupnického doupěte a nedotčeným luxusem letounu bil do očí.

Vesper odpočívala na rozlehlé kožené pohovce v hlavní kabině. Oči měla zavřené. Ostré stropní osvětlení vrhalo na její tvář výrazné stíny a zdůrazňovalo její uhrančivé rysy i v klidu. Její taktická vesta ležela na podlaze vedle ní. Působila klamavě vyrovnaným dojmem, ale pod povrchem zuřila bouře.

Silasovy těžké boty klapaly o kovové podlahové mříže, jak se k ní blížil. Zastavil se v uctivé vzdálenosti a postavil se do pozoru.

„Slečno Vanceová, nesu novinky. Pátrání po rodinách dětí již probíhá. Všechny budou brzy vyzvednuty a navráceny domů.“

Vesper prudce otevřela oči. Vyrovnaná maska byla pryč, nahrazená pohledem kapajícím smrtícím jedem. Teplota v kabině jako by pod tíhou jejího pohledu citelně klesla.

„Skupina Obsidian. Dávám celé jejich organizaci čtyřiadvacetihodinový rozsudek smrti. Chci je vymazat z mapy.“

Organizace parazitující na lidském neštěstí vždy z hloubi duše nenáviděla, její odpor však dosud zůstával v rovině profesního postoje. Nyní se však paradigma změnilo. Skupina Obsidian překročila hranici, přes kterou nebylo návratu. Dovolili si vztáhnout ruku na její krev. Dovolili si položit své špinavé pracky na jejího bratra. Její nenávist k té organizaci byla nyní hluboce osobní. Už nevydávala pouhou strategickou směrnici; šla si pro jejich krev.

Silas přijal rozkaz k vyhlazení s neskrývanou ochotou. Koutky úst mu zvlnil nepatrný, ponurý úsměv. Kdykoli mu Vesper svěřila misi takového rozsahu, nebyl to pouhý rozkaz. Byla to příležitost rozpoutat plnou, děsivou sílu jejich jednotek.

„Rozumím. Čistku zahájíme okamžitě,“ odpověděl Silas.

„Jakmile bude po masakru, vezměte muže a vraťte se na Válečný úřad Apex,“ nařídila mu Vesper.

Silas se zamračil a jeho strnulý postoj na kratičký okamžik zakolísal. V ošlehané tváři se mu zračil zmatek.

„A vy, slečno Vanceová? Vy se s námi na velitelství nevracíte?“

Vesper otočila hlavu a zadívala se přes tvrzené okno do nekonečné dálky noční oblohy. Hvězdy nenabízely žádné odpovědi, jen chladný odraz jejího vlastního vnitřního odhodlání.

„Musím si vyřídit nevyřízené účty.“

Mysl jí zabloudila zpět mlhou času. Bylo to pět dlouhých let vyhnanství. Pět let budování smrtící pověsti, probojovávání se na samotný vrchol predátorského potravního řetězce. Každou volnou chvíli strávila zdokonalováním svých schopností a shromažďováním moci, která dokázala svrhnout celé státy. Nyní měla v úmyslu postavit se těm, kdo zosnovali utrpení její rodiny. Lidé, kteří ji zradili, žili v přesvědčení, že hnije v nějakém mělkém hrobě. Měli ji za mrtvou. Chystala se jim dokázat, že je zatraceně naživu – a že jim přináší peklo přímo na práh.

Její temné myšlenky náhle přerušilo zasyčení otevírajících se přetlakových dveří kabiny. Do místnosti vstoupil nervózní vojenský lékař. Přes uniformu měl naškrobený bílý plášť, ale z jeho vystupování sebevědomí rozhodně nesálalo. Přešlapoval z nohy na nohu a pod ostrými světly se potil. Vesper nebyla známá zrovna vřelostí či shovívavostí a doktor si to u ní nechtěl rozházet tím, že by přinesl nevítané zprávy.

„Slečno Vanceová. Omlouvám se, že ruším. Chlapec, Kian, se probral.“ Lékař těžce polkl. „Příčinou mdlob bylo pouhé vyhladovění a začínající udušení. Jeho životní funkce se stabilizují, ale hlasitě se dožaduje své sestry. Nedaří se nám ho uklidnit.“

Vesper nečekala, až doktor dokončí svůj posudek. Zvedla se z pohovky, minula ho a spěchala úzkou kovovou chodbou k ošetřovně.

Ošetřovna byla zalita jasným, klinickým světlem. Monitory srdeční činnosti pípaly v pravidelném, uklidňujícím rytmu. Z kovových stojanů visely infuzní vaky, které kapaly tekutiny do drobných paží zachráněných dětí. Kian seděl na okraji nedotčeného nemocničního lůžka a malýma rukama křečovitě svíral bílé prostěradlo. Z tváře měl setřenou špínu a nánosy nečistot, což odhalilo hluboké modřiny kolem hrdla a tmavé kruhy pod očima. Ztěžka dýchal a hrudník se mu zvedal doznívající panikou.

Ve chvíli, kdy Vesper překročila práh, Kianovo zmítání ustalo. Panika v něm v mžiku opadla. Zíral na ni, vytřeštěnýma očima zkoumal její obličej a hltal každičký detail od tvaru čelisti až po intenzitu jejího pohledu.

„Vesper? Ty jsi doopravdy moje ségra? Nebo se mi to jenom zdá?“ zeptal se Kian.

Jeho křehký hlas zakolísal a při posledním slově přeskočil. V té temné kleci zažil příliš mnoho nočních můr, než aby mohl uvěřit realitě, která se před ním odehrávala.

Syrová zranitelnost v jeho tónu probodla Vesperino zocelené srdce hlubokou bolestí. Strávila léta odtržená od světa a na lidská pouta hleděla na bojišti jako na slabost. Ale při pohledu na tohoto zuboženého chlapce, který sdílel její krev, začaly citové zdi, jež kolem sebe vystavěla, pukat. Přistoupila blíž, pohybovala se pomalu a rozvážně, aby ho nepolekala. Natáhla ruku a jemně mu ji položila na rameno. Fyzický kontakt ji ukotvil. Zpečetil její chápání pokrevních pout.

„Nezdá se ti to. Jsem skutečná. Jsem tady,“ řekla Vesper hlasem jemnějším, než jakým promluvila za celé roky.

Kian se k jejímu doteku přimkl, tělíčko se mu třáslo.

„Můžeme jít domů, prosím? Mámě se po tobě hrozně stýská. A mně taky.“

Vesper pohlédla do jeho prosebné tváře. Uvnitř sebe učinila rozhodnutí. Její cesta byla vytyčena. Návrat do stínů se konat nebude. Vstoupí zpět do světla své minulosti a postaví se démonům, kteří pronásledovali její rodinu.

„Ano. Vrátíme se domů spolu. Slibuju ti to,“ odpověděla Vesper.

Kianovu tvář na okamžik zalil prchavý pocit klidu, ten však byl vzápětí vystřídán hrůzou. Rysy mu zkřivila náhlá panika, jak se na povrch jeho mysli vydraly zasuté vzpomínky. Popadl Vesper za rukáv a klouby mu zbělely.

„Počkej! Kde je Rory? Viděla jsi ho?“ Kian se zběsile rozhlížel po ošetřovně a těkal pohledem po prázdných lůžkách. „Musíme vzít domů i jeho! Je hrozně nemocnej. Myslím, že by mohl umřít. Prosím tě, nesmíme ho tam nechat!“

Vesper položila obě ruce na Kianova ramena a mírně, konejšivě zatlačila. Okamžitě mu nabídla útěchu, aby zastavila nastupující vlnu paniky.

„Klid. Dýchej. Rory neumře. O to se postarám.“

Vesper se napřímila. Přes rameno vrhla jediný, břitký pohled na Silase, který tiše stál ve dveřích. Nemusela ten rozkaz vyslovit nahlas. Smrtící požadavek v jejích očích sdělil generálovi vše, co potřeboval vědět. Silas zachytil její pohled, stroze přikývl a otočil se na patě. Rázoval chodbou, aby zahájil pátrání po chlapci jménem Rory, a nechal bezprostřední výsledek viset v napětí.