„Ty zkurvenej parchante. Přísahám, že proti tobě budu bojovat vším, co mám.“

Elena ze sebe vyrazila kletbu a nehty se zaryla do masitého, neúprosného sevření jeho zápěstí. Zlostně zírala do temných očí bratra svého zesnulého manžela.

Uplynulo pět trýznivých let od oné záhadné tragické autonehody, která jí vzala Arthura. Během celých těch pěti let nestrávila jedinou bdělou chvíli bez hlodavého podezření, že tu nehodu zosnoval Corbin, aby uloupil bratrovo dědictví. Od pohřbu jí rodina Vanceových dělala ze života peklo. Šikanovali ji, izolovali a snažili se ji připravit o každou špetku důstojnosti. Zatínala zuby a snášela jejich neúprosnou krutost. Polykala všechno to bezpráví jen proto, aby udržela svou malou rodinu nad vodou. Tentokrát však zašli příliš daleko. Tím, že si vzali na mušku Kiana, jejího nevinného šestiletého syna, Corbin překročil hranici, přes niž nebylo návratu.

S Corbinem její vztek ani nehnul. Ani necukl před jejími kletbami či drásajícími nehty. Místo toho sevřel její hrdlo ještě drtivějším stiskem. Rty se mu zkroutily do sadistického úšklebku, vycenil zuby a naklonil se blíž, aby proti ní použil její nejhlubší trauma.

„Už jsi zapomněla, jak Vesper skončila ve vězení, Eleno? Chceš svého syna zpátky, nebo ne? Dej mi hned to, co chci, a možná ho ještě někdy uvidíš.“

Shlížel na její lapající, vzpouzející se tělo. Ve své zvrácené, zkažené logice považoval toto vydírání za projev bezpříkladné velkorysosti. Všechny trumfy držel on. Měl moc zašlapat ji do prachu, a přesto jí nabízel přímý obchod. Vyspí se s ním, vzdá se své hrdosti a dostane odměnu.

Eleniným křehkým tělem projel záchvěv čirého hnusu. Z jeho nehorázné bezostyšnosti se jí zvedal žaludek. Hruď se jí sevřela ostrou, oslepující bolestí, když z mlhy způsobené nedostatkem kyslíku vyplula vzpomínka na Arthura. Dokud její manžel žil, chránil ji před krutostí své rodiny. Nikdo by se nikdy neodvážil přirazit ji ke zdi a takhle ji ponižovat. Nikdo by se neodvážil dotknout se jí jediným prstem.

Uctila Arthurovu památku jediným způsobem, jaký znala. Vložila svou vlastní krev, pot a duši do záchrany společnosti, kterou zanechal. Když Arthur zemřel, podnik se topil v moři toxických dluhů, opuštěný právě tou rodinou, jež se ho teď snažila získat zpět. Věřitelé jí bušili na dveře v kteroukoli noční hodinu. Pracovala nekonečné bezesné noci, hladověla, aby dala dohromady splátky, a zuby nehty bojovala, aby podnik vytáhla z pokraje zkázy. Všechno to zvládla a k tomu sama vychovávala truchlící dítě. Teď, když společnost konečně začala vydělávat, se supi z rodiny Vanceových slétali. Využívali jejího vlastního syna jako páku, aby jí vydřeli plody těžké práce z krvácejících rukou.

Elena vzhlédla do Corbinových šílených, neústupných očí. Železné odhodlání, které ji drželo na nohou celých pět let, začalo praskat pod drtivou tíhou mateřského zoufalství. Neviděla svého chlapečka deset trýznivých dní. Deset dní probouzení do tichého, prázdného bytu. Deset dní přecházení po podlaze s představami těch nejhorších hrůz, jaké mohly její dítě potkat.

Vzdor z její tváře vyprchal a zanechal ji vyhaslou a zlomenou. Hlas jí selhal a její divoké sliby se proměnily v syrové, prosebné vzlyky.

„Corbine, prosím. Chci jen Kiana. Udělám, co budeš chtít. Jen mi ho vrať.“

Nenáviděla zvuk vlastního hlasu. Nenáviděla podřízenost ve svém tónu, ale upsala by se i ďáblu, jen aby byl její chlapec v bezpečí.

Úšklebek na Corbinově tváři se zkroutil do ještě mnohem krutějšího úsměvu. Temně, hrdelně se zasmál.

„Ty se se mnou snažíš vyjednávat? Já nevyjednávám. Buď přede mnou hned roztáhneš nohy, nebo už svýho kluka v životě neuvidíš.“

Syrová sprostota toho požadavku zasáhla její nejcitlivější místo. V hrudi jí vybuchla obrovská vlna hněvu, která přehlušila vyčerpání i strach. Srdce jí bušilo o žebra ve zběsilém rytmu a hnalo její křehké, podvyživené tělo daleko za hranici fyzických možností. Stres a nedostatek kyslíku ji rázem dostihly. V ústech ucítila kovovou pachuť krve. Rozkašlala se a Corbinův bezchybný límeček i čelist pokropila jemná mlha temně rudé krve.

Corbinovu tvář zkřivil odpor. Zaklel, pustil její hrdlo a otřel si krev z kůže. Využil své převahy ve váze i síle, popadl ji za ramena a vší silou do ní strčil.

Elena ztratila rovnováhu. Zapotácela se dozadu, koleny narazila do hrany obývacího gauče a zřítila se na kožené polštáře. Místnost se s ní točila. Lapala po dechu a hřbetem třesoucí se ruky si otřela stružku krve z brady.

Corbin přistoupil ke gauči. Tyčil se nad ní a jeho široká ramena stínila světlo ze stropu. Shlížel na její pohmožděný krk a zakrvácené rty.

„Kdyby sis tehdy vybrala mě a ne Arthura, nebyla bys v tomhle ubohé srabu. Řekni mi, Eleno. Lituješ toho teď?“

Elena od něj odvrátila uslzenou tvář. Zírala na holou zeď a odmítala mu dopřát uspokojení z očního kontaktu. Její vnitřní přesvědčení zůstávalo neochvějné. Vzít si Arthura nikdy nebyla chyba. Arthur ji miloval celou svou duší. Choval se k ní s úctou a oddaností. Vybrala by si ho milionkrát znovu před touhle stvůrou, co teď stála v jejím obývacím pokoji.

Corbin její tichý vzdor nesnášel. Ve tváři mu zacukal sval. Vymrštil ruku a tlustými prsty neúprosně sevřel její křehkou čelist. Trhl její hlavou zpátky a donutil ji pohlédnout do svých chladných, posměšných očí.

„Co je? Nechceš se na mě dívat? To jsem tak odpornej?“

Eleně stékaly po pohmožděných tvářích slzy a mísily se s krví na bradě. Zaťala zuby a v očích jí plála vražedná nenávist.

„Corbine, pamatuj si, cos právě řekl. Jestli se Kianovi něco stane, při Bohu přísahám, že tě zabiju.“

Corbin zaklonil hlavu a rozesmál se. Ten drsný zvuk se odrážel od stěn stísněného bytu.

„Vážně? No, to máš blbý. Stejně už ho asi nikdy neuvidíš. Vzala si ho Obsidiánová skupina.“

To jméno zasáhlo Elenu jako úder kovářským kladivem. Celou její nervovou soustavou projel ochromující záchvěv čirého děsu a krev v žilách jí ztuhla. Obsidiánová skupina. Už samotné to jméno v sobě neslo tíhu nevýslovné hrůzy. Každý ve městě věděl, co jsou zač. Bezohledný, krvežíznivý syndikát, který operoval v nejtemnějších a nejzvrácenějších zákoutích podsvětí. Lidé, které unesli, se nevraceli. Kolovaly zvěsti o černém trhu, o obětech zavlečených do zahraničních slumů, zlomených v podzemních kobkách nebo rozprodaných po kouskách tomu, kdo nabídl nejvíc.

Myslí se jí rozlilo čiré zoufalství. Nedokázala pochopit tak obrovskou zradu. Kianovi bylo teprve šest let. Bylo to ještě děcko. V žilách mu kolovala krev Vanceových. Jak mohl jeho vlastní strýc, jeho vlastní babička z masa a kostí, chladnokrevně předat malé, bezbranné dítě tak bezcitné, nevýslovné krutosti? Dokonce i pouliční grázl by váhal hodit dítě do takového mlýnku na maso. Kian byl rodina.

„Zatraceně! Já tě zabiju! Já tě zabiju!“

Elena ztratila veškerý pud sebezáchovy. Začala sebou na gauči házet, kopala nohama a máchala pěstmi ve slepém, zvířecím běsnění. Mířila na jeho obličej, hruď, slabiny, bojovala se zběsilým zoufalstvím matky, jejíž dítě právě odsoudili do pekel. Křičela kletby a hlasivky měla na pokraji roztrhání.

Její zběsilý odpor však proti muži jeho postavy neznamenal vůbec nic. Corbin se jejímu zoufalému máchání rukama jen ušklíbl. Zvedl těžkou ruku a uštědřil jí drtivou, zvučnou facku.

Úder zazněl v malé místnosti jako výstřel. Eleně trhla hlava na stranu. V uších jí pronikavě zalehlo a před očima se jí roztančily černé skvrny. Jak ji přemohl šok, z údů jí vyprchala veškerá síla k boji.

Než se stihla vzpamatovat, Corbin na ni svrhl celé své těžké tělo a přišpendlil ji k polštářům. Neztrácel čas. Masivníma rukama popadl límec její halenky. Trhl pěstmi od sebe a brutálně z ní serval šaty. Látka se s hlasitým, odporným zvukem roztrhla uprostřed a odhalila podprsenku i bledou, pohmožděnou kůži její hrudi. Boky na ni tvrdě nalehl a sevřel jí nohy stehny, aby nemohla kopat. Sáhl po pasu jejích kalhot, odhodlaný vzít si násilím to, co chtěl.

Zatímco uvnitř stvůra páchala svůj zvrácený útok, chodba před bytem zůstávala tichá a klidná.

Vesper stála na rohožce a pevně držela Kiana v náručí. Zhluboka se nadechla a očima přejela čistou chodbu i pevná futra sousedních dveří. Prolila se jí letmá, mírná úleva. Po pěti vyčerpávajících letech strávených v chladné vězeňské cele se o matku a bratra obávala nejhoršího. Věděla, že rodina Vanceových jim život neusnadní. Když viděla, že Elena žije v relativně slušném bytovém domě, ulevilo se alespoň zlomku té těžké viny, kterou si nesla na hrudi. Přinejmenším měli střechu nad hlavou.

Kian se v jejím náručí zavrtěl, dychtivý spatřit matku po deseti dnech v zajetí. Natáhl drobnou ruku k digitálnímu zámku na dveřích. Se zkušenou lehkostí vyťukal známý kód.

Elektronický zámek vydal veselou, melodickou znělku. Těžká západka s cvaknutím povolila.

Vesper se jemně usmála a poupravila si bratra v náručí. Zatlačila do těžkých kovových dveří, překročila práh a chystala se přivítat s matkou, kterou neviděla půl desetiletí.

Děsivý výjev v obývacím pokoji jim však zmrazil krev v žilách.

Vesper ztuhla na místě. Úsměv z její tváře zmizel a nahradil ho chladný, vražedný výraz. Očima se zabodla do gauče uprostřed místnosti.

Na její matce ležel chlap. Držel ji přitlačenou k zemi a rukama z ní strhával zbytek šatů. Elena vzlykala, obličej měla samou modřinu a krev, odhalená hruď se jí prudce zvedala a ona se pod jeho drtivou vahou jen slabě bránila.

Vesper okamžitě poznala ta široká ramena a ulízané vlasy. Byl to Corbin Vance. Její takzvaný strýc.

Z Kianova hrdla se vydral zuřivý, prvotní řev. Malý chlapec nezaváhal ani zlomek vteřiny. Pohled na krvácející a plačící matku roztříštil veškerou jeho nevinnost. Vykroutil se z Vesperina náručí a jeho tenisky dopadly na podlahu s těžkým žuchnutím. Vyrazil vpřed jako divoké zvíře, s drobnými pěstmi pevně zaťatými u boků.

„Pusť moji mámu!“

Náhlý, pronikavý výkřik prořízl vzduch v bytě.

Corbin ztuhl. Zvuk dětského hlasu proťal jeho chtíč a vztek jako kbelík ledové vody. Prudce otočil hlavu, prsty stále zamotané do cárů Eleniny halenky.

Jeho temné oči spočinuly na malém chlapci běžícím po koberci. Za ním stála vysoká, uhrančivá mladá žena s očima chladnýma jako hřbitovní kámen.

Corbinovi spadla čelist. Obočí se mu stáhlo v čirém zmatku. Mozek mu vypověděl službu, neschopen zpracovat to, co vidí. Zíral na dítě a prudce mrkal.

Vždyť toho spratka zrovna prodal. Ten obchod sám zorganizoval. Vzala si ho Obsidiánová skupina. Z Obsidiánové skupiny nikdo neunikl. Byla to pevnost smrti a utrpení. Jak je sakra možné, že ten kluk stojí přímo tady?