„Vesper, je mi to líto. Vím, že ses přes Nolana nikdy nepřenesla, ale ať už je to jakkoli, na důstojníky Válečné divize jsi opravdu ruku vztáhnout neměla,“ řekla Sloane a potlačovala hněv.

V duchu klela: ‚Zatracená Vesper. Kdy takhle zesílila? Z té její rány jsem málem vykašlala krev.‘

Poprvé za ten den pohrával Vesper na rtech nebezpečný úsměv. Nebylo v něm nic vřelého; byl to úsměv, z něhož mrzl