Pohled: Vaughn

Drsný žár levné whisky mi sklouzl do hrdla a v hrudi zažehl ohnivou stopu. Nabídl dočasné, vítané rozptýlení od neúprosného bušení v mé lebce. Položil jsem těžké dno sklenice na lepkavý mahagonový pult a kývl na barmana, aby mi dolil. Vzal láhev a beze slova nalil jantarovou tekutinu. Tento špinavý pajzl sloužil zlomeným, zoufalým mužům, kteří se snažili utopit svou ubohou existenci. Matně osvětlená místnost páchla zvětralým kouřem, rozlitým pivem a potem. Tady nikdo nekladl otázky. Nikdo se nestaral o to, kým jste byli, než jste prošli dveřmi.

Pohlédl jsem na čerstvou sklenku v ruce. Měl jsem v sobě už tři, ale alkohol mi stále nedokázal poskytnout otupění, po němž jsem prahnul. Dusivá vzpomínka na Siennu se na mě dál lepila jako pijavice sající krev. Byly to přesně tři trýznivé měsíce od chvíle, kdy stála v té sterilní soudní síni. Stále jsem před sebou viděl zářivky odrážející se od jejích tmavých vlasů, když přiznávala vinu k těm hrůzným obviněním. Přiznala se, že chladnokrevně zavraždila mého nevlastního otce. Stiskla spoušť přímo před mou matkou a sestrou.

Přejel jsem si dlaní po tváři a ucítil hrubé strniště na čelisti. Živý obraz krve vsakující se do koberce v obývacím pokoji se mi vryl do sítnic. Zjistil jsem, že jí nedokážu odpustit. Vzala zákon do vlastních rukou a systematicky zničila krásný život, který jsme si vzájemně slíbili. Měli jsme plány na rodinu. Měli jsme naplánovanou budoucnost. Teď byla zamčená v betonové cele, oblečená do erární vězeňské uniformy. A přesto jsem jí paradoxně nedokázal zcela opovrhovat.

Hruď se mi stáhla trýznivou bolestí. V duchu jsem rekapituloval své ubohé pokusy ji navštívit. Pokaždé, když jsem dojel k impozantním vězeňským branám, má odvaha se vypařila. Vyjel jsem po dlouhé štěrkové cestě, zíral na zastrašující ploty se žiletkovým drátem, svíral kožený volant, až mi zbělely klouby, a pokaždé zvítězila zbabělost. Zařadil jsem zpátečku a utekl zpátky do prázdného domu. Nedokázal jsem stanout tváří v tvář ženě, kterou jsem miloval. Nedokázal jsem stanout tváří v tvář vrahovi.

Přiložil jsem sklenku k ústům a jedním pálivým lokem whisky vyprázdnil.

„Vypadáš, že bys potřeboval společnost.“

Otočil jsem hlavu za smyslným, sebevědomým hlasem. Těsně vedle mě se o lepkavý povrch baru nenuceně opírala žena. Měla na sobě upnuté, třpytivé šaty, které sotva zakrývaly stehna. Do nosu mě udeřila vrstva levného vanilkového parfému, který se nepříjemně mísil se zápachem alkoholu. Poznal jsem v ní jednu ze striptérek pracujících v zadní místnosti. Tmavé oční linky a jasně červená rtěnka podtrhovaly nacvičený úsměv. Přehodila si pramen falešných blond vlasů přes holé rameno.

Suše jsem se zasmál a ten zvuk zněl v mých uších drsně a dutě. Prahl jsem po jakékoli formě úniku ze své mizerné reality. Chtěl jsem jen pár krátkých minut, kdy by se mi mozek konečně vypnul a zármutek mě přestal dusit.

„Měli bychom si pospíšit na toalety, než si toho někdo všimne,“ zamumlal jsem.

Naklonil jsem se k ní a otřel se rty o její ucho. Její úsměv se vědoucně rozšířil. Bez váhání mě chytila za ruku a odvedla mě pryč z přeplněného baru. Vklouzli jsme do tmavé chodby a rozrazili těžké dřevěné dveře do malé, špinavé toalety. Stísněný prostor páchl bělidlem a levným mátovým osvěžovačem vzduchu. Kovové dveře zaklaply a uvěznily nás uvnitř pod blikající zářivkou.

Neztrácela čas žádnými hrami. Striptérka přitiskla své měkké tělo těžce na mou hruď a zatlačila mě ke studené kachličkové zdi. Její ruce bloudily po mých ramenou a zarývaly se mi do zad. Její rty hladově hledaly můj krk a zanechávaly na mé kůži vlhké stopy slin. Ucítil jsem náhlou vlnu fyzické odezvy, vyvolanou whisky a základním mužským instinktem, ale ta nucená intimita mi připadala špatná. Ve zoufalé snaze vyhnout se polibku na ústa jsem rychle zabořil obličej hluboko do jejího ramene. Do její holé kůže jsem vydal tiché zasténání a modlil se, aby držela ústa daleko od mých.

Moje bolestné zasténání si vyložila jako sexuální povzbuzení. O krok ustoupila a sjela rukou k mému pasu. Její hbité prsty znalecky rozepnuly můj kožený opasek. S ostrým kovovým zaškrábáním mi stáhla zip. Bez zaváhání vklouzla rukou pod mé spodní prádlo a holou dlaní mi přímo obemkla penis.

Z šokujícího pocitu její teplé dlaně na mé holé kůži se mi zadrhl dech v hrdle. Začala mi hladit penis s nacvičeným rytmem. Mechanicky jsem jí hrubě přejel rukama po těle. Nutil jsem mozek, aby se zapojil do přítomného okamžiku. Sevřel jsem jí dlaněmi prsa. V přesně tu vteřinu, kdy jsem pod třpytivou látkou ucítil měkkost jejích ňader, mi zkratovala mysl.

Sienna.

Vzpomínka na tělo mé ženy násilně vtrhla do mých opilých myšlenek. Pamatoval jsem si přesnou váhu Sienniných ňader spočívajících v mých dlaních. Pamatoval jsem si jemnou vůni levandule, která ulpívala na její hladké kůži. Pamatoval jsem si ten sladký způsob, jakým ve tmě naší ložnice vzdychala mé jméno. Pouhá představa mé ženy roztříštila mou chtíčem poháněnou opileckou mlhu ve zlomku vteřiny. Má erekce okamžitě zmizela. Fyzický kontakt se striptérkou teď působil jako žíravá kyselina propalující se přímo mou kůží.

Těžce jsem oddechoval a v dusné toaletě bojoval o dech. Pevně jsem sevřel ženino zápěstí. Silou jsem její ruku odtlačil od svého penisu a přerušil kontakt.

„Moc se omlouvám. Nemůžu v tom pokračovat,“ vydechl jsem zběsile a hruď se mi prudce zvedala a klesala.

Ucouvl jsem ještě víc, až mi ramena tvrdě narazila do rohu zdi. Čekal jsem, že propadne zuřivému vzteku. Zaťal jsem čelist a připravil se na tvrdou facku nebo hlasitou snůšku urážek. Místo toho striptérka jen o krok ustoupila a naklonila hlavu na stranu. Prohlédla si mou bledou tvář pronikavým pohledem. Její oči pomalu sjely k mé levé ruce visící podél těla.

„Ještě nejsi připravený sundat ten prsten,“ prohlásila klidně.

Ukázala přímo na zlatý snubní prsten, který mi stále spočíval na prstu.

„Což znamená, že ještě nejsi ochotný nechat jít svou ženu,“ dokončila.

Zíral jsem na ni a zatínal čelist tak pevně, až mě rozbolely zuby. Odmítal jsem její přesný odhad poctít slovní odpovědí. Ticho mezi námi ve stísněné místnosti těžce narůstalo. Chvatně jsem si upravil oblečení, zoufalý z touhy odejít. Vytáhl jsem zip, pevně zapnul opasek a protáhl se kolem ní. Vyšel jsem ze špinavé toalety bez jediného ohlédnutí.

Rázným krokem jsem zamířil přímo ke své ošoupané barové stoličce. Hudba z reproduktorů nad hlavou hlasitě tepala a vysmívala se tiché spoušti v mé hrudi. Pleskl jsem padesátidolarovou bankovkou o lepkavý pult.

„Nalij mi tři panáky čehokoli, co tam máš,“ poručil jsem drsně.

Barman povytáhl obočí, ale seřadil tři malé sklenky. Naplnil je čirým alkoholem až po okraj. Kopnul jsem do sebe první. Alkohol mi brutálně sežehl hrdlo. Práskl jsem sklenkou o pult a okamžitě popadl druhou. Vypil jsem ji stejně rychle a hned za ní poslal třetí. Než poslední prázdná sklenka dopadla na pult, matně osvětlená místnost se začala divoce točit. Neonové nápisy pivovarů se rozmazaly do závratných šmouh křiklavého světla.

„Měl bys zavolat někoho na odvoz, kámo. Dneska končíš,“ varoval mě barman přísně.

Založil si ruce na prsou a probodl mě pohledem. Popadl špinavý hadr a začal utírat pult přímo přede mnou. Jeho nevyžádanou radu jsem zcela ignoroval. Chtěl jsem jen, aby se ta místnost přestala točit. Než jsem stihl zamumlat požadavek na další drink, v přední kapse mi hlasitě zavibroval telefon. Vytáhl jsem ho a přimhouřil oči na zářící displej. Gareth.

Můj přítel měl vždycky neomylný radar na chvíle, kdy jsem se nekontrolovatelně řítil ke dnu. Zvedl jsem se z vysoké barové stoličky. Nohy mi připadaly jako z olova. Proklopýtal jsem davem hostů a rozrazil těžké vstupní dveře podniku.

Vyšel jsem do chladného nočního vzduchu. Náhlý chlad mi vlepil políček do tváře, ale můj motající se mozek nijak nevystřízlivěl. Těžce jsem se opřel o hrubou cihlovou fasádu budovy a konečně hovor přijal.

„Je jedna ráno! Kde sakra vězíš?“ vyštěkl Gareth rozzuřeně z reproduktoru.

Promnul jsem si tepající čelo a zavřel oči před září pouličních lamp.

„Jsem v tom pajzlu na Sedmé,“ zamumlal jsem do sluchátka a jazyk mi připadal tlustý a neposlušný.

Z earpiecu se okamžitě vyvalil pestrý proud ostrých nadávek. Gareth nahlas běsnil nad mým bezohledným chováním a mým neustálým odmítáním zvedat telefon. Nechal jsem zátylek dopadnout na cihlovou zeď. Už jsem měl plné zuby toho, jak všichni neustále sledují každý můj krok. Chovali se ke mně jako k bezmocnému dítěti, kterému nelze věřit, že zvládne svůj vlastní zármutek.

„Počkám v autě,“ oznámil jsem úsečně.

Zmáčkl jsem červené tlačítko a hovor ukončil dřív, než mohl Gareth dál protestovat. Zastrčil jsem přístroj zpátky do kapsy džínů. Hustou alkoholovou mlhou pronikl prchavý osten viny. Můj přítel bude muset jet až sem, do této hrozné části města, jen aby posbíral mou ubohou trosku života. Ale ten pocit viny byl rychle pohlcen drtivou tíhou mého fyzického a emocionálního vyčerpání.

Odlepil jsem tělo od cihlové zdi a těžce se vzdálil od hlučného klubu. Volný štěrk na parkovišti hlasitě chrupal pod mými těžkými botami. Zrak se mi nebezpečně pohupoval s každým nerovným krokem. Nakonec jsem se dopotácel ke svému tmavému sedanu, který stál ledabyle zaparkovaný pod blikající, umírající pouliční lampou.

Vzal jsem za kovovou kliku, trhl jí a neohrabaně se zhroutil na sedadlo řidiče. Prudce jsem za sebou přibouchl těžké dveře auta. Zmáčkl jsem tlačítko centrálního zamykání. Ostré klapnutí zapadajících zámků se rozlehlo tichým interiérem a dalo mi pocit nepatrně většího bezpečí před vnějším světem. Seděl jsem v tichém uvěznění vozu. Hlava se mi nekontrolovatelně točila pod náporem obrovského množství alkoholu a nevyhnutelného zármutku. Obraz Sienny v poutech mi naposledy probleskl za víčky.

O pouhou vteřinu později jsem ztratil vědomí.