Sienna

V okamžiku, kdy jsem otevřela oči, mě zasáhla vlna nevolnosti. Žaludek se mi obracel v neklidném, trýznivém rytmu. Ty žalostné zbytky jídla, které jsem do sebe včera večer nasilu nasoukala, se draly zpátky nahoru a pálily mě v krku hořkou kyselinou. Hlava mi třeštila neúprosnou, tupou bolestí. Vlhký, zatuchlý vzduch cely nepřinášel sebemenší úlevu. Páchl starým potem, špinavým kovem a pronikavým, nezaměnitelným pachem krve.

Přitiskla jsem si třesoucí se dlaně na podbřišek, zatímco se mi v mysli znovu vynořily vzpomínky na tu noční můru.

„Musíš to říct Vaughnovi,“ zněl mi v hlavě Miriamin hlas.

Říct mu to? A co potom? Věřil by mi vůbec? Zhluboka, trhaně jsem se nadechla v zoufalé snaze utišit bouři emocí, která se přese mě převalovala. V krku se mi vzpříčil těžký knedlík. Klouby i svaly mě bolely z neúprosné, jako beton tvrdé matrace. Tenká, kousavá deka nedokázala zahnat sychravý vězeňský chlad. Prsty jsem ještě pevněji sevřela na břiše. Bezedně jsem se bála o bezpečí drobných životů, které ve mně rostly. Nesměla jsem dopustit, aby se těm dětem cokoliv stalo. Musela jsem je chránit za každou cenu.

Koutkem oka jsem zachytila prudký pohyb. Nade mnou se tyčil temný stín. Těžká vězeňská bota mířila přímo na můj nechráněný bok.

V hrudi mi vzplanula panika. Vší vahou jsem se vrhla dopředu a divoce se na tenké matraci stočila. Vyklenula jsem páteř ven, kolena si pevně přitáhla k hrudníku a nastavila útočnici záda.

Těžká bota mi plnou silou dopadla na páteř.

Páteří mi projela bílá, spalující bolest a vybuchla v týlu lebky. Lapla jsem po dechu a kousla se do jazyka, abych potlačila výkřik. Byla to oslepující muka. Jakmile se však tepavá bolest usadila v pohmožděných svalech, zaplavila mě vlna hluboké úlevy. Ochránila jsem si břicho. Měla jsem pocit, jako by mi záda praskla vejpůl, ale děti byly v bezpečí.

Zvedla jsem zrak přes uslzené oči. Tessa. Byla to mohutná, zlomyslná ženská, pro kterou byla krutost sportem. Vyžívala se ve vyvolávání rvaček se slabšími vězeňkyněmi jen proto, že mohla. Ušklíbla se na mě shora a v tmavě hnědých očích se jí zle zablesklo pobavením.

„Proč se tam sakra takhle kroutíš? Děláš ze sebe prašivou krysu v koutě,“ zamumlala a naklonila hlavu na stranu.

Odmítla jsem jí odpovědět. Držela jsem jazyk za zuby a se zatajeným dechem čekala, až ostrá bolest v zádech poleví. Pronikavý pach jejího neumytého těla mou přetrvávající nevolnost jen zhoršoval. Byla jsem na pokraji toho, že se jí vyzvracím přímo na boty.

Tessa zasyčela, zjevně podrážděná mým mlčením. „Ale co. Jeden z bachařů říkal, že máš návštěvu. Tak pohni a vypadni.“

Prudce jsem zvedla hlavu. Bolest v zádech v mžiku vyprchala, vystřídaná náhlým přívalem adrenalinu. Návštěva?

Vydrápala jsem se na nohy. Nohy se mi třásly tak silně, že se pode mnou málem podlomily, ale přinutila jsem se narovnat. Konečně za mnou někdo přišel. Musel to být on. Pospíchala jsem k zamřížovaným dveřím a prsty sevřela mrazivý kov.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se a hlas mi přeskočil.

Tessa protočila panenky a otočila se ke mně zády. „Jak to mám sakra vědět?“

Nečekala jsem, až ze sebe vymáčkne něco dalšího. Přistoupil dozorce s těžkým svazkem klíčů a odemkl železnou mříž. Těžké cvaknutí mechanismu znělo jako spása. Vykročila jsem z cely. Srdce mi zběsile bušilo o žebra. Bosé nohy mě na studené betonové podlaze sotva nesly. Můj dech byl mělký a přerývaný, zatímco jsem následovala bachaře úzkou, spoře osvětlenou chodbou k návštěvní místnosti.

Prsty podél těla se mi chvěly. Hruď se mi svírala očekáváním. Musel to být on. Prosím, ať je to on.

Prošla jsem těžkými kovovými dveřmi do návštěvní místnosti. Srdce mi poskočilo.

Vaughn.

Stál u nevlídného kovového stolu se založenýma rukama na prsou. V tomhle sterilním, ubohém prostředí působil jeho na míru ušitý značkový oblek jako z jiného světa. Tmavé vlasy měl dokonale upravené. Čelist zaťatou. Jeho tmavě hnědé oči se do mě zabodly vteřinu poté, co jsem vstoupila, ale nebyla v nich ani stopa po vřelosti, kterou jsem si pamatovala. Byly temné, chladné a nepředstavitelně odtažité.

Polkla jsem suchý knedlík v krku. Navzdory jeho mrazivému chování mi v hrudi vykvetla drobná jiskřička naděje. Možná to konečně začal prověřovat. Možná konečně pochopil pravdu. Možná Piper sebrala odvahu a přiznala se mu.

Udělala jsem nejistý krok ke stolu. „Vaughne,“ zašeptala jsem.

Jeho výraz se nepohnul ani o píď. Odsunul kovovou židli naproti sobě a chladným gestem mi naznačil, abych se posadila.

Klesla jsem na sedadlo. Třesoucí se ruce jsem schovala do klína a pevně je propletla.

„Mluvil jsi s Piper?“ zeptala jsem se hlasem, který stěží přehlušil bzučení zářivek.

Při zmínce o jejím jménu mu v zaťaté čelisti zacukal sval. Spustil ruce a položil dlaně naplocho na stůl, mírně se předklonil.

„Proč jsi spala s mým nevlastním otcem?“ zeptal se.

V té chvíli ze mě vyprchala všechna krev. Měla jsem pocit, že se se mnou točí celá místnost.

„Cože?“ zlomil se mi hlas.

Ani nemrkl. Zíral na mě mrtvýma očima. „Proč jsi s ním šukala přímo pod mou střechou?“

Žaludek se mi sevřel do bolestivých křečí. Přepadlo mě náhlé, drtivé nutkání zvracet. Zaryla jsem si nehty do stehen a potlačovala pálivé slzy.

„Vaughne, to není pravda. Přísahám, nikdy jsem se ho ani nedotkla.“ Zoufale jsem zavrtěla hlavou.

„Nelži mi.“ Jeho slova prořízla prostor mezi námi jako zubaté ostří.

Hráz se protrhla a do očí se mi vehnaly horké slzy. Už jsem nedokázala ovládat děs a zoufalství, které ze mě prýštily.

„Přísahám ti to! Nikdy bych…“

„Tak proč jsi ho zabila?“ vyjel na mě Vaughn a zvýšil hlas.

Ztuhla jsem.

Z místnosti jako by vyprchal veškerý vzduch. Hrdlo se mi sevřelo a uvěznilo každé slovo, které jsem tak zoufale chtěla vykřičet. V mysli jsem viděla Piopin vyděšený obličej postříkaný krví. Pamatovala jsem si její třesoucí se ruce svírající zbraň. Nemohla jsem ji prozradit. Byla nevinná a křehká. Kdybych řekla pravdu, její život by skončil. Musela jsem ji chránit, i kdyby to znamenalo hnít v téhle pekelné díře.

Semkla jsem čelisti a sklopila oči ke stolu.

Vaughn si znechuceně, těžce oddechl. Opřel se do opěradla židle a zakroutil hlavou. „Ty to nedokážeš ani popřít, co?“

Zvedla jsem ruku a otřela si slzy, které mi kalily zrak. „Vaughne, prosím tě, já…“

„Nech si to.“ Jeho hlas byl dutý, zbavený veškerého citu.

Sáhl do náprsní kapsy svého drahého kabátu a vytáhl tlustý svazek sněhobílých papírů. Hodil je na stůl a posunul je po kovovém povrchu ke mně. Vzápětí za nimi dopadlo stříbrné pero a s cvaknutím se zastavilo na desce.

Zmateně jsem na ty dokumenty zírala. V záhlaví stálo tučným, neúprosným černým písmem slovo ROZVOD. Sklouzla jsem pohledem až dolů. Jeho podpis už tam byl – temný a definitivní.

Srdce se mi rozpadlo na popel.

„Vzal jsem si tě jen proto, abych se vzepřel matce,“ pronesl Vaughn lhostejně, jako by mluvil o počasí. „A potom mě přestalo bavit hrát si na vzorného manžela. Měl jsem to v plánu odjakživa.“

Hruď se mi propadla. Nemohla jsem dýchat. Vzhlédla jsem k muži, kterého jsem milovala, a hledala v jeho tváři záblesk lítosti, náznak manžela, který mě kdysi objímal. Nenašla jsem nic než neproniknutelnou ledovou stěnu.

Po bledých tvářích mi stékaly slzy. Třesoucí se prsty se mi vznášely nad tou tlustou vrstvou papírů.

„Ty opravdu věříš tomu, že jsem tě podvedla?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně, hlas těžký žalem. „Po tom všem, co jsme spolu vybudovali?“

Vaughnovi zacukalo v čelisti. Odmítl se na mě podívat.

Trhaně jsem vydechla a přitiskla si ruku na břicho. Chtěla jsem mu říct o těch dětech. Chtěla jsem křičet, že přímo tady, právě teď nosím pod srdcem jeho potomky.

Ale nedokázala jsem to. Ne ve chvíli, kdy se na mě díval jako na prašivou krysu. Ne když věřil, že jsem děvka a vražedkyně.

Otřela jsem si obličej hřbetem rukávu a vzala stříbrné pero. Můj úchop byl chabý a nejistý. Znovu jsem střelila pohledem k jeho tváři a modlila se, aby ty papíry strhl zpátky. Modlila se, aby tohle šílenství zastavil a řekl mi, že to můžeme napravit.

Jen mě pozoroval. Mlčky. Čekal. Předjímal mou kapitulaci.

Pokusila jsem se přinutit ruku k pohybu směrem k tečkované čáře. Pokusila jsem se podepsat ty řádky, které měly ukončit mé manželství a roztříštit můj život na kousky.

Prsty mi vypověděly službu. Pero mi vyklouzlo z ruky a odkutálelo se po stole.

„Nemůžu,“ zašeptala jsem. Polkla jsem obrovský knedlík v krku a pohlédla do jeho chladného pohledu. „Nepodepíšu to.“

Vaughn ze sebe vydal tichý, hořký smích. „Nepodepíšeš?“ Znovu si založil ruce na prsou. Na rtech se mu usadil temný, pokřivený úšklebek. „Ty si vážně myslíš, že do toho máš co mluvit?“

Znovu jsem si otřela mokré tváře, ramena se mi třásla tichými vzlyky. „Vaughne, prosím tě, poslouchej mě aspoň vteřinu.“

„Poslouchat tě?“ odfrkl si a oči mu potemněly čirým vztekem. „Ty chceš, abych tě poslouchal po tom, cos provedla? Ty ses vyspala s mým zkurveným nevlastním otcem, Sienno. S mým nevlastním otcem.“ Práskl dlaní do stolu a ostrá rána se rozlehla malou místností. „A ze všech lidí sis vybrala zrovna takovou naprostou lidskou špínu.“

Zaryla jsem si nehty do dlaní, až mi div neprotrhly kůži. „Já to neudělala.“

„Zmlkni,“ vyštěkl. Ruce sevřel v pevné pěsti. „Hnusíš se mi.“

Všechna bojovnost ze mě vyprchala. Nechala jsem slzy volně téct. „Nikdy jsem se ho nedotkla,“ zašeptala jsem naposledy.

„Myslíš, že pro mě tvoje slova něco znamenají?“ Vydal ze sebe drsný, posměšný dech. „Něco ti řeknu, Sienno.“

Vaughn se naklonil přes stůl. Zabodl do mě své tmavé oči a odmítal mě nechat uhnout pohledem.

„Jestli sis byť na jedinou vteřinu myslela, že jsem ti byl věrný, jsi ještě hloupější, než jsem si myslel.“

Vyrazilo mi to dech. Hluboko v útrobách se mi sevřel hnilobný, odporný pocit.

Jeho rty se zkroutily do krutého, vítězoslavného úšklebku. „Amara.“

Srdce se mi zastavilo.

„Pamatuješ si na ni, že ano?“ pokračoval a naklonil hlavu, aby zhodnotil mou reakci. „Ta, na kterou jsi vždycky tak trochu žárlila? Ta, kterou jsi sledovala pokaždé, když se přiblížila moc blízko?“ Temně, hrdelně se zasmál. „Žárlila jsi naprosto oprávněně.“

Vyděšeně jsem na něj zírala. „Ne.“

„Ano.“ Jeho hlas klesl do tichého, důvěrného šepotu. Užíval si to. Pásl se na mém zničení. „Každá ta služební cesta? To byl náš malý společný útěk.“

Hlava mi třeštila. Všechny ty pozdní noci. Všechny ty náhlé víkendové lety. Ty dlouhé pohledy mezi nimi, o kterých mi tvrdil, že jsem blázen, když je vidím. Celou tu dobu s ní spal.

Jeho úšklebek se rozšířil do bezcitného šklebu. „A víš co? Na rozdíl od tebe by mohla být plodná. Po dvou letech jsi neukázala jedinou známku těhotenství. Ale Amara možná těhotná je.“

Ta slova mě udeřila do tváře silněji než Tessina bota do páteře.

Těhotná.

Trhaně, prudce jsem se nadechla. To srdcervoucí zoufalství uvnitř mě v jediném okamžiku zmizelo. Ochromující žal z toho, že jsem nepochopená, se vypařil. Muka z jeho zrady ztvrdla a zamrzla v něco zcela nového.

V čistý, ryzí vztek.

Krev se mi vařila. Slzy na tváři mi okamžitě uschly. Seděla jsem tam ve špinavém vězeňském mundúru a nosila v sobě dvojčata, o kterých právě prohlásil, že jich nejsem schopná. Seděla jsem tam a hnila v cele, mlčela, abych ochránila Piper, zatímco můj manžel celá léta spal s jinou ženou.

On byl ten nevěrník. On byl to monstrum.

Prudkými, trhanými pohyby jsem si otřela obličej. Přinutila jsem ruce, aby se přestaly třást. Neřekla jsem ani jediné slovo. Vzala jsem stříbrné pero, pevně přitiskla hrot k papíru a švihla podpisem přes tečkovanou čáru. Prsty se mi ani nezachvěly.

Posunula jsem svazek dokumentů zpátky přes stůl.

Vaughnův úšklebek se prohloubil, když pohlédl na podepsané stránky. „Nebylo to tak těžké, že ne?“

Položila jsem pero jemně na kovový povrch. Zvedla jsem hlavu a střetla se s ním pohledem. Láska, kterou jsem k tomuto muži kdysi chovala, byla mrtvá a pohřbená.

„Jestli se odsud někdy dostanu,“ pronesla jsem a hlas mi klesl do chraplavého, smrtícího klidu, „stanu se tvou nejhorší noční můrou.“

Odmítavě se pousmál. Vstal, upravil si manžety drahého obleku a sebral rozvodové papíry.

„To se ještě uvidí.“

Otočil se na patě a odkráčel z návštěvní místnosti. Ani jednou se neohlédl.