ZAIA.

Otočím se dokola, nikdo není na dohled, ale cítím je. Páchne to jako… popel a kov? Je to zvláštní kombinace a sílí to.

Mé vlastní smysly se zostřily a vydám smrtelné zavrčení, varující je, že se jich nebojím. Zvuk, který ze mě vychází, šokuje i mě samotnou, ale dodává mi to odvahu zvednout hlavu a ještě jednou zavrčet.

Jedno… dvě… tři zavrčení následují a uvědomím si, že venku je víc než jed