Zade!

Snažím se odtáhnout, jenže čepel se mi ještě silněji přitiskne na krk. Cítím bodnutí, jak proráží vrchní vrstvu kůže.

„Zade… volala jsem tě. Kdybys tu byl, měl jsi mi odpovědět,“ říkám tiše, srdce mi buší, protože nepolevuje v tlaku na můj krk.

„Tak si to vem jako nápovědu.“

Čepel se oddálí a já vyskočím, otočím se k němu, srdce mi poskočí radostí, že je stále tady. Neodešel. Obejdu pohovku,