VALERIE.

„Pryč od ní!“ zavrčí Atticus, popadne mě za paži a strhne mě za sebe do bezpečí. Květiny, které mi předal, padají na zem.

Zade se ani nehne, ale vidím, jak se mu zatíná čelist a jak mu v oku problikne modř, jak tam stojí, navenek bez emocí a klidný, ale vím, že pod tou vnější fasádou se sotva ovládá.

„Pusť ji. Teď hned,“ řekne mrazivě chladným hlasem.

Na vteřinu se na to dívám z Atticusov