Uchechtnu se. „Jo, to jsme udělali.“

„A vždycky ses o mě staral…“

„A vždycky budu,“ řeknu tiše.

Usměje se, ale její oči se nesmějí, jak zadržuje slzy. „Vím, že vypadám slabá, ale překonám to… Já to překonám.“

Obejme se a já vstanu, obejdu svůj stůl a dřepnu si vedle její židle. „Překonáš to, protože jsi vždycky byla bojovnice a nebudeš sama. Budeme stát přímo po tvém boku. Kdykoliv spadneš, budeme