Ležela jsem v posteli a zírala na strop svého malého pokoje. Poté, co jsem upadla, bylo všechno rozmazané. Matně si vzpomínám, jak matka, Olivia, Alice a Nova v panice volaly mé jméno. Pak už si nepamatuji nic.

Musely mě přinést domů.

Pomalinku jsem se posadila a uviděla matku, jak mě tiše pozoruje. Po tváři jí stékaly slzy. „Zlatíčko,“ zašeptala konejšivě, když jsem se jí vrhla do náruče.

„Theo mě odmítl, mami. Můj druh mě odmítl,“ oči se mi znovu zalily slzami. Stále jsem jen těžko věřila, že se mi to opravdu stalo. Doufala jsem, že to byla jen strašná noční můra, ale běda, matka mě hladila po vlasech a plakala se mnou. Byla to pravda.

Věděla jsem, že chápe, jak se cítím, protože se jí stalo to samé. Můj biologický otec, její druh, ji oklamal a dvakrát ji přivedl do jiného stavu, než ji odkopnul. Celou dobu jí sliboval štěstí, ale nakonec skončil s někým jiným.

„Bolí to tak strašně. Zastav to, zastav to, mami. Prosím, ať ta bolest zmizí,“ vzlykala jsem a drápala si hruď. Ó Bohyně, udělala bych cokoliv, abych tu bolest zastavila. Prosím…

„Zlatíčko moje, je mi to tak líto,“ vzlykala matka a tiskla mě k sobě, jako by chtěla svou vůlí tu bolest zapudit.

Po hodinách, nebo mi to tak alespoň připadalo, jsem se uklidnila. Asi jsem byla příliš vyčerpaná na to, abych uronila jedinou slzu. Spánek nepřicházel snadno, když za sebou matka zavřela dveře.

Uprostřed noci, úplně sama ve tmě, se slzy znovu prodraly ven. Má vlčice Tiara už hodiny mlčela a já cítila její drtivou bolest stejně jako svou vlastní.

Od svých šestnácti let jsem se těšila na setkání se svým druhem. Učitelé na Akademii mystických drápů a tesáků nám říkali, že je to to nejlepší, co se vlkodlakovi může stát.

Čekala jsem na někoho, ne nutně na mocného druha nebo silný rod, ale na někoho, kdo mě bude milovat a chránit před nenávistí tohoto světa. Potřebovala jsem někoho, kdo by stál po mém boku bez ohledu na cokoliv.

Představte si mou radost, když jsem zjistila, že je to Theo. Myslela jsem, že odežene všechnu mou bolest a změní postavení mé rodiny, ale tak strašně jsem se mýlila…

Všichni vlkodlaci věděli, že máme jen jednu šanci na druha. Ale teď, když je vše zničeno, co se mnou bude?

Otázky o lásce a rodině mi utkvěly v myšlenkách. Bude má vlčice Tiara ještě někdy stejná? Vlkodlak bez svého vlka je jako prázdná schránka – mnozí po ztrátě druha nakonec podlehnou nebo přijdou o rozum. Bolest je nesnesitelná; jejich vlci zmizí.

Teď chápu ta muka a jeho odmítnutí jsem ještě nepřijala. Čeká mě stejný osud – smrt nebo šílenství?

Doufám, že Tiara zůstane silná.

Jak mi to mohla Měsíční bohyně udělat? Proč já? Čím jsem si zasloužila Betu? O tohle jsem se neprosila. Mohla mě spárovat s jinou omegou a byla bych spokojená. Dokud by tam byla láska, byla bych šťastná.

Od té doby jsem před matkou už nikdy neplakala. Jen jí to připomínalo, co nemohla mít, a má sestra kvůli tomu ztrácela naději ohledně svého druha. Teď, když jsem se sprchovala v koupelně, tlumila jsem vzlyky dlaněmi.

Noc po Theově odmítnutí byla tak krutá, že jsem musela kousat do polštáře, abych spolkla zvuk svého křiku.

Trvalo to skoro hodinu. Hned jsem věděla, co můj druh v tu chvíli dělá. Páří se s jinou samicí, Lyrou, zatímco já jsem v bolestech – cítím každičký kousek toho mučení.

„Je to spravedlivé?“ zavyla Tiara, má vlčice, ve směsici bolesti, smutku a vzteku. Cítila jsem její hněv a bylo to lepší než její mlčení. Má vlčice zůstala silná a já jsem vděčná, že mě neopustila jako Theo.

Škola začala před týdnem, ale já neměla odvahu tam jít. I když mě kamarádky Alice a Nova chodily po škole každý den navštěvovat, aby mě rozveselily, odmítala jsem jít do školy. Ještě jsem nebyla připravená vidět Thea a Lyru, jak se k sobě mají. Ale ukážu jim, že jsem silná, že nemají moc mě zlomit.

Slyšela jsem hlasité cinknutí telefonu. Vylezla jsem z koupelny a sušila si tělo malým ručníkem. Nakoukla jsem na displej telefonu, byla to Alice.

Její zpráva zněla takto: „Připrav se, bereme tě na nákupy. Brzy na viděnou!“

Ach, tyhle holky, prostě chtějí, abych se cítila lépe. Opravdu za mě nemusejí utrácet.

„Eden, jsi hotová?“ křičely Alice a Nova z přízemí. Oči se mi rozšířily šokem při zjištění, že už jsou tady.

„Jdeme dovnitř!“ zakřičela Nova spiklenecky. Olivia a Alice ji následovaly, chechtaly se a nacpaly se ke mně do pokoje. Použila jsem svou superrychlost, abych si oblékla tílko a šortky.

„Hmm,“ ušklíbla se Nova, když mě viděla oblečenou.

„Jdeme na to,“ řekla Alice, než se otočila k Olivii. „Jdeš s námi?“ zeptala se.

„To si piš, že půjdu, tuhle vzácnou vycházku si nenechám ujít ani za nic,“ zahihňala se Olivia nadšeně.

***

Holky a já jsme spíš koukaly po výlohách, než skutečně nakupovaly. Byla to ale zábava, škádlily jsme se a honily se po ulicích.

Koupily jsme nějaké oblečení a boty. Když jsme dorazily domů, Alice mi kňourala do ucha, že u mě přespí. Nova pokrčila rameny, že stráví noc taky u nás. A tak jsme se všechny shromáždily v obývacím pokoji, ležely na podlaze s dekami přes ramena. Olivia šla spát. Byla příliš vyčerpaná na to, aby s námi trávila další chvíle.

„Hej, pojďme se dívat na The Originals,“ broukla Alice zasněně.

„Připomínají mi ty krásné hybridy u nás ve škole.“

„Ach, už zase, Alice,“ Nova si v naprostém zoufalství zakryla obličej dlaní. „Všichni žijí v realitě, ale ty přebýváš v nějaké nemožné fantazii. Ti kluci ani nevědí, že existujeme. Jsou pořád sami pro sebe,“ zamračila se.

„To je fuk,“ obrátila Alice oči v sloup. „Jedna moudrá žena jednou řekla, že když nemůžeš mít svou fantazii, čti si o ní nebo ji sleduj!“

To mě nahlas rozesmálo. „A ta moudrá žena jsi ty?“

Alice zvedla polštář, aby mě praštila, zatímco jsem se smála, až jsem se za břicho popadala. Najednou to cítím znovu. Tu bolest.

„Eden, moc se omlouvám,“ začala se Alice okamžitě omlouvat, když viděla, jak si držím břicho v bolestech. „Nechtěla jsem tě uhodit tak silně.“

Zavrtěla jsem hlavou, svíjejíc se bolestí. „Co se děje?“ zeptala se Nova poplašeně a brala mě do náruče.

„Nic,“ vydechla jsem. Ach ne, nechci, aby tohle viděly.

„Mám zavolat tvoji mámu?“ zeptala se Alice panicky.

„NE, prosím,“ vykřikla jsem a objímala si břicho. „Neříkejte to mámě,“ vysoukala jsem ze sebe. Po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Myslím, že vím, co se děje,“ Nova mě pomalu chytila za břicho a vyhrnula mi tričko, aby odhalila ten pálivý pocit.

„Ten děvkař Theo dělá nějaké prasečinky s někým jiným,“ řekla Nova chladně.

Bolest byla nesnesitelná. Myslím, že jsem po chvíli omdlela.

Když jsem znovu otevřela oči, Nova a Alice byly stále u mě. Byla jsem ráda, že máma není doma.

Alice mě pevně držela za ruku a po tváři jí tekly slzy. Nova zuřila a chodila po pokoji, jako by chtěla někoho zabít.

„Už je mi dobře,“ vynutila jsem si úsměv, cítila jsem se vyčerpaná.

Trhly hlavami a podívaly se na mě.

„Kolikrát se to už stalo, E?“ Nova vypadala naštvaně, i když si nemyslím, že ten hněv patřil mně.

„Vsadím se, že to není poprvé,“ řekla Alice tiše a dívala se na mé břicho, které bylo teď odhalené, jak se mi tričko vyhrnulo při mém kroucení a svíjení.

Mé břicho je černé, modré a fialové. Ty modřiny vznikly z toho, jak jsem si svírala břicho, když byla bolest příliš velká.

„Zatím je to potřetí,“ rozhodla jsem se být upřímná. Viděly mě v bolestech, nebylo už moc co skrývat. Alice začala znovu plakat a Nova začala klít.

„To není fér! Tohle nemůže dělat!“ vzlykala Alice.

„Ukousl si mnohem větší sousto, než dokáže spolknout,“ zapřísahala se Nova a cenila tesáky, „a teď si to s ním vyřídíme. Eden! Zahajujeme Operaci Odplata!!!!“