„Výborně, Fay! Skvěle!“ chválí mě Jerome dychtivým a povzbudivým hlasem.

Kentův trenér nemohl narychlo přijet, takže mě Jerome prohání cviky na koni. Chvíli mě pozoroval při jízdě a pak mi – k mému překvapení – řekl, že se až moc spoléhám na otěže.

„Držíš se jich,“ řekl s úšklebkem, „jako řidítek na kole. Jako by ti měly zabránit v pádu.“

Zamračila jsem se. „No, a nemají?“ zeptala jsem se váhavě.