Ivan se mi pak směje, mému koktání a naprosté neschopnosti slova, a já se neudržím – propuknu v smích taky a schovám si obličej do dlaní.

„Ano,“ vydechnu a zrudnu až po uši. „Slyšela jsem o tobě. A musím říct, že ne vždy to byly lichotivé věci.“

„Ale no tak,“ odvětí a stále se pobaveně usmívá. „Nemohlo to být přece jenom špatné.“

Vyhlédnu zpoza prstů a zvednu obočí, abych mu naznačila, že jo, vlas