V jedenáct procházím dveřmi do garáží s povzdechem. Jerome už čeká u jednoho z těch černých aut. Usmívá se, ale já mu úsměv vracím jen s nechutí. Není to kvůli němu, jen... se mi fakt nechce na ten oběd k tátovi.

Jerome se chápavě ušklíbne, když mi otevírá zadní dveře a já nasedám.

"V pohodě?" hodí přes rameno, když usedá za volant. Zní upřímně zvědavě.

"Už aby to bylo za mnou," odpovím a zakloním