Mé oči okamžitě zamíří ke dveřím Kentovy kanceláře na konci schodů, které jsou – jak jsem doufala – stále dokořán otevřené a světlo z nich se valí ven. Když dojdu na podestu, přejdu ke dveřím tak tiše, jak jen dokážu, a nahlédnu dovnitř.

Je tam, jak jsem věděla, že bude, i když v tak pozdní hodině tam nikdy nebývá. Kent mi dává veškerou příležitost udělat přesně to, co dělám: polknout svou hrdost.