Zakrývám si ústa rukou a prsty se mi otírají o Kentovo holé koleno, které se mi tiskne k obličeji, zoufale se snažím utišit zvuk svého zrychleného dechu.

V hlavě mi víří spousta sprostých slov, zavírám oči a horečně se modlím k Bohu, aby mě Alessi neviděl – aby se nepodíval zpoza Kentova stolu a neviděl ho sedět v kancelářské židli bez kalhot.

Vedle mě se Kentova noha začíná třást. A vím, že má na