„A já pořád dávám všechno Bianciovým,“ povzdechne si Kent, aniž by tušil, jak moc žárlím už jen při zmínce o jeho ženě. „Dvaceti let – dvacet let budování všeho. A přísahám Bohu – už skoro venku. Už mám skoro splaceno, cítím to. Jen… ještě kousek, a pak budu volný.“

„Takže tohle je konec?“ zeptám se po chvíli. „Ty zbraně? Jsou konec?“

„Nevím,“ zamumlá. „Není to tak, že by existoval doslovný účet,