Oběd, který máme o týden později, je… přinejmenším trapný. Každých deset vteřin tiše děkuji Bohu, že Daniel se ode mě ani na chvíli nehnul, šarmantně odráží dotazy a baví se s Bianciovými i Aldenovými, zatímco já mlčím a mile se usmívám.

Vzhlédnu ke svému pohlednému snoubenci a lehce zavrtím hlavou, když se mu z hrdla vydere smích nad tím, co právě řekl můj otec – něco naprosto ne vtipného. Ale ja