Následujícího rána se probouzím sama, mžourám do slunečního světla a žal a osamělost mě zasáhnou jako náklaďák.

Zírám na okno, pozoruji kousek modré oblohy, který je skrz něj vidět, a poslouchám křik racků venku, a myslím si, že je tu u moře krásně. Myslím si, že mi Kent dal tohle útočiště daleko od všeho, abych ho mohla mít bez ohledu na to, co se mu stane.

A uvědomuji si, že byl dost chytrý na t