Kent a já – zůstáváme vzhůru celé hodiny, zatímco mi vypráví příběh matčiny minulosti. Samozřejmě se na něj zlobím, že mu tak dlouho trvalo, než mi o tom řekl.

„Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ ptám se a opírám si hlavu o polštáře, prozatím ignoruji křeče v podbřišku – jsem příliš unavená, než abych se tím trápila. Sakra, jsem příliš unavená i na to, abych se na Kenta mračila, i když si to zaslouží.