„Neštve tě, že mě Austin vzal k narozeninám na dovolenou, že ne?" zeptala se Rosemary.

Mlčky jsem se na ni podívala a tiše za sebou zavřela dveře.

S Austinem jsem sekla ze dne na den. Každá hádka kvůli Rosemary vyvolávala tichou válku. Austin si na tenhle model zvykl a věděl, že po třech dnech se zase objevím, připravená se usmířit.

Ještě jsem ani neusnula a už mi někdo bušil na dveře.

„Laurel!" řval Austin, v hlase samou frustraci.

Otevřela jsem a on mi vrazil do ruky telefon. „Kolikrát ti to mám říkat? Rosemary je jenom moje sestra! Proč si to tak bereš?"

Zírala jsem na něj nechápavě. „Co jsem jí udělala?"

„A ty se ještě ptáš! Neřekla jsi jí něco, když tu byla? Máma říká, že je od té doby úplně mimo, a teď leží v nemocnici kvůli depresi!"

Pohlédla jsem na Austinův telefon. Na displeji se krčila Rosemary na nemocničním lůžku, zápěstí omotané tlustým obvazem.

„Já jsem jí nic neřekla," bránila jsem se. Mluvila jsem pravdu.

Austin mě chytil jednou rukou pod krkem a ostře procedil: „Jestli se Rosemary něco stane, tak si mě neber."

Chtěla jsem ho nazvat magorem, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Zuřivě jsem mu drápala po ruce, zoufale jsem se snažila vymanit.

Už jsem myslela, že omdlím, když mě srazil na zem. Shlížel na mě a s blahosklonným úsměvem pronesl: „Když už jsi tolik vytrpěla, a necháš Rosemary na pokoji, možná bych si tě i vzal."

Otočil se a vrazil ven. Popadl ze stolu klíče a práskl za sebou dveřmi.

Zůstala jsem sedět na podlaze a lapala po dechu. Srdce se mi rozletělo na tisíc kousků. Obviňoval mě z něčeho, pro co neměl jediný důkaz. Choval se, jako by se zbláznil.

S námahou jsem se zvedla, opřela jsem se o zeď a popadla telefon, který vytrvale vyzváněl na nočním stolku.

„Laurel, to je století! Nezajdeme na drink?" volala Erin George, moje spolužačka ze střední. Neviděly jsme se roky.

Přiletěla do Newton City jen na otočku a zítra už zase odlétá.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a souhlasila jsem.

*****

Erin zarezervovala nóbl salonek a pozvala pár našich nejbližších přátel z okolí. Panovala uvolněná atmosféra. Doháněli jsme, co se dalo, vyprávěli si historky ze života a vzpomínali na staré dobré časy.

„Tak co, Laurel, jak to jde tobě a Austinovi? Pořád žádná svatba?" Erin se na mě škodolibě usmála.

Tenkrát si všichni mysleli, že my dva skončíme spolu. Byli jsme středoškolská láska a chodili jsme na stejnou vejšku.

Zatáhla jsem si za rolák a uhýbala pohledem. Kroužila jsem sklenkou vína a pak ji exla. „Ne. Asi nám to nebylo souzený."

Polly Maxwell se zamračila a naklonila se ke mně. „Kdo z vás to nechce?"

„On," odpověděla jsem a tíha těch slov mě srazila k zemi.

Polly bouchla do stolu, až vidlička odskočila na zem. „Kvůli Rosemary? Já ti to říkala už dávno, že ta vám bude vždycky stát v cestě! Ale ty jsi mě neposlouchala!"

Hořce jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. Vždycky jsem si myslela, že Austin jen rád hýčká svou „sestřičku".

„Rosemary?" ozvala se Laura Watson a vytáhla mobil.

Pustila nám video, které upoutalo pozornost všech. Rosemary zběsile kopala podpatkem do nějakýho chlápka v letech. Muž jí pevně držel ruce a říkal kolemjdoucím: „Moje žena má záchvat, nevšímejte si jí."

Rosemary se slzami v očích prosila: „Ne, prosím, pomozte mi!"

Video končilo tím, že se k nim postavil nějakej vysokej kluk a oznámil, že už jede policie. Než se ten chlap otočil k odchodu, naklonil se k Rosemary a něco jí hrozivě zašeptal.

„U nás na to všichni koukali. Všichni říkali, že je to psychopat, a varovali, ať si dávají pozor, když jdou ven." Laura se na mě soucitně podívala. „Vypadalo to jako Rosemary."

„Je to ona," řekla jsem klidně, ale nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu.

Ta ženská na videu byla celá Rosemary. Stejný vlasy, stejný hadry.

Austin se kdysi zmínil, že Rosemary v dětství zneužívali, a to na ní zanechalo hluboké psychické jizvy. Napadlo mě, jestli ten magor nemá něco společného s její sebevraždou.

„Nech ji bejt. Říkala jsem ti, že Austin za nic nestojí. Kdy ho konečně pošleš k vodě?" Polly už byla trochu pod parou a střelila po mně nesouhlasným pohledem. Vypadalo to, že se na mě vrhne, kdybych řekla, že k němu ještě něco cítím.

Venku bubnoval déšť do oken a já si uvědomila, že mě bolí modřina na krku.

Zírala jsem na kapky stékající po skle a cítila jsem se ztracená. „Ještě pár dní."

*****

O týden později se Austin zase ozval. Celá ta kauza s Rosemary se nějak dostala do médií a já ji s nechutí sledovala.

Psali, že ten chlap je v psychiatrické léčebně a tu holku chrání rodina.

Věděla jsem, že Austin zná pravdu. Když mi volal, tak se mi místo omluvy mimochodem zmínil, že dneska bude doma na večeři. Pokrčila jsem rameny. „A co dál?"

Realitní agent trpělivě čekal, až podepíšu smlouvu. Ještě jednou jsem si všechno zkontrolovala a pak jsem se podepsala. Austin chvíli mlčel a pak konečně řekl: „Laurel, promiň, jak jsem tenkrát..."

Čekala jsem, co z něj vypadne. Ale nedočkala jsem se omluvy. Místo toho vyhrkl: „Vezmeme se, Laurel. Zítra se sejdeme na radnici."

Ironicky jsem se usmála. V srdci jsem cítila nezvyklou tíhu.

Byla jsem na něj celou dobu tak hodná, že si myslel, že si mě tímhle udobří? Fakt si myslel, že se nechám takhle odbýt?

„Ne, děkuju," odpověděla jsem.

Jeho obličej se zkřivil. „Jak to myslíš, ne?"

Přešla jsem k oknu a zadívala se na Newton City. Už mi připadalo, že tu trčím celou věčnost. Přestěhovala jsem se sem kvůli Austinovi, protože tu bydlela celá jeho rodina.

Šetřila jsem každej cent, abych si mohla koupit tenhle dům. Doufala jsem, že až se jednou vdám, tak se sem ke mně nastěhuje máma. Budu se o ni moct líp starat.

Ale upřímně řečeno, měla jsem pocit, že jsem sobecká, když jsem ji nutila stěhovat se do cizího města jen kvůli mně. Ale teď jsem se cítila neuvěřitelně střízlivá.

„Myslím to tak, že je konec," řekla jsem.

Austin se chystal něco říct, když se z druhý strany ozval Rosemaryin hlas. „Austine, kde jsi?"

Řekl podrážděně: „Neotravuj," a zavěsil.

Realitní agent vedle mě předstíral, že si ničeho nevšiml, a usmál se. „Paní Parksová, peníze vám přijdou do 24 hodin."

Přikývla jsem a podala mu klíče. „Díky. Tady jsou."