Po prodeji domu jsem se vrátil do bytu, který jsem sdílel s Austinem, a otevřel dveře do zlověstného ticha.

Zdálo se, že Austin už tu nějakou dobu nebyl – byl zaneprázdněn péčí o Rosemary v nemocnici.

Nemohl jsem si pomoct a ušklíbl jsem se. Upřímně, to mi vyhovovalo. Raději jsem ho nechtěl potkat.

Většina mých věcí byla v druhém pokoji a za ty roky jsem se s Austinem kvůli Rosemary mockrát pohádal.

V té místnosti jsem trávil čas během těch nejhorších období a měl jsem pocit, že se neustále krčím.

Hořký úsměv mi přelétl po tváři, když jsem si balil věci a vzpomínal na to, jak jsem byl kdysi poddajný.

Nezdržoval jsem se s ničím, co mi Austina připomínalo. O dvě hodiny později jsem si kapesníkem otřel pot z čela a cítil jsem směs únavy a úlevy.

Vtom mi zazvonil telefon. Podíval jsem se na displej a viděl jsem, že volá máma. Chvíli jsem váhal, než jsem to zvedl. "Ahoj, mami."

V jejím hlase se mísilo to známé nadšení s nostalgií. "Laurel, jak to jde? Už máš tu licenci? Domluvili jste se s Austinem na svatbě?"

Sevřelo se mi hrdlo a nemohl jsem ze sebe nic vypravit.

Nastalo dlouhé, trapné ticho, a když na mě máma začala naléhat, zhluboka jsem se nadechl a potlačil slzy. "Mami, já se nevdám."

"Jak to myslíš, Laurel? Co se děje?" Její tón se změnil v úzkostný.

Snažil jsem se jí to vysvětlit: "Prostě si nemyslím, že já a Austin jsme pro sebe ti praví."

Její hlas se mírně zvýšil. "Ale Laurel, vy jste spolu tak dlouho! Proč to říkáš až teď, těsně před svatbou? No tak, je ti dvacet sedm, už nejsi dítě."

Uvědomil jsem si, že se mě ani nezeptala, jak se cítím, jen mě nutila do svatby.

Slzy se mi nahrnuly do očí a musel jsem si zakrýt ústa, abych se nerozbrečel. Po nekonečné chvíli jsem ze sebe vypravil: "Mami, já si ho prostě nechci vzít."

Máma se netajila svou frustrací. "Tak co vlastně chceš? Zahodit všechny ty roky?"

Když uslyšela moji rozhodnou odpověď, změnila tón. "Laurel, jak můžeš říct, že to po tom všem nechceš?"

"No, tak jsem to řekl," odsekl jsem a cítil jsem se zahlcený.

Mámin hlas najednou přešel do vysokého tónu, zřejmě se mě stále snažila přesvědčit, a než stačila cokoliv říct, zaslechl jsem z druhého konce tlumenou ránu.

"Mami?" Zavolal jsem, ale nedostal jsem žádnou odpověď.

Vlna paniky mě zasáhla jako smršť. "Mami! Co se děje? Prosím, ozvi se!"

Slyšel jsem jen slabé sténání bolesti. Srdce se mi sevřelo a ve spěchu jsem zavěsil a zapnul kameru domácího zabezpečovacího systému.

V panice mi telefon vyklouzl z roztřesených rukou a sklouzl pod pohovku, jako by byl namazaný.

Padl jsem na kolena a zoufale jsem se natahoval po telefonu. Na záběrech z kamery jsem viděl mámu, jak se svíjí v bolestech, drží se za hruď a natahuje se pro léky na stole.

Chtěl jsem jen prolétnout obrazovkou a podat jí ty prášky, které potřebovala.

V hlavě mi vířila jediná myšlenka: zachránit mámu. Rychle jsem otevřel seznam kontaktů a vytočil číslo tety Bonnie Porterové, která bydlela s mámou ve stejném domě.

"Zvedni to, prosím!" Škemral jsem a modlil se, aby to rychle zvedla.

Těch deset sekund mi připadalo jako věčnost, ale nakonec to Bonnie zvedla. Rozplakal jsem se a koktal jsem: "Teto Bonnie, máma má záchvat! Musíš si pospíšit!"

Bonnie zněla překvapeně, ale okamžitě se chopila iniciativy, běžela k mámě a snažila se mě uklidnit.

Zavěsil jsem a hned jsem zavolal sanitku, úzkostlivě jsem přepínal zpět na kameru a doufal, že se k mámě někdo dostane včas.

V tu chvíli jsem litoval všeho, že jsem se sám přestěhoval do Newton City a nechal mámu samotnou. Sledovat její utrpení na obrazovce bylo jako noční můra.

Nemohl jsem si pomoct a vyčítal jsem si, že jsem s ní jednal tak zbrkle a provokoval ji.

Sebepohrdání a lítost mě naprosto ochromily. Neměl jsem to dělat. Tak moc jsem se mýlil. Slíbil jsem si, že už nikdy.

Konečně, po dvou minutách, které se mi zdály jako věčnost, jsem uslyšel zvonek, který signalizoval, že Bonnie vstoupila do bytu.

Vběhla dovnitř, vypadala skoro jako anděl sestupující z nebe, a rychle podala mámě lék ze stolu.

Přes monitor jsem sledoval, jak se mámin bledý výraz začíná uvolňovat, zatímco mi telefon bezvládně sklouzl na zem.

Bonnie mi zavolala, aby mi oznámila, že máma je mimo nebezpečí, a já jsem trval na tom, aby ji vzala do nemocnice na kontrolu.

Až když jsem zavěsil, měl jsem pocit, že se mi vrátil zdravý rozum a moje srdce, které mi divoce bušilo, se konečně uklidnilo.

Zhluboka jsem se nadechl a zrychlil jsem balení. Myšlenka na odjezd z Newton City se mi čím dál víc vlamovala do mysli.

Stěhováci byli stále na cestě, takže jsem čekal a informoval se u Bonnie o mámině stavu, když se přede mnou zničehonic objevil Austin.

Zvuk kytice dopadající na zem mě vytrhl z telefonního transu a jeho náhlá přítomnost mě zaskočila.

Byl oblečený v elegantním obleku a kravatě, vlasy měl perfektně upravené a hladké čelo mu dodávalo nádech zralého šarmu. U nohou mu ležela odhozená kytice jemných růží.

Jeho oči byly bouřlivé, plné potlačovaného hněvu, když ze sebe vycedil: "Laurel, co tím chceš říct?"

"Copak jsem ti to neřekl? Chci se rozejít. Nechápeš to?" Emoce mnou zmítaly a začínal jsem ztrácet trpělivost, říkal jsem, co mi zrovna přišlo na jazyk.

Frustrovaně kopl do konferenčního stolku, až se rozletělo sklo, ukázal na fotku, kterou jsem hodil do koše, a vztekle zařval: "Dneska si jdeme vyřídit oddací list. Co to má znamenat?"

Tak proto se tak vyparádil – myslel si, že jdeme pro tu licenci. Já jsem si myslel, že se tak načančal, aby vyzvedl Rosemary z nemocnice.

"Já to nepotřebuju –" snažil jsem se mu oponovat.

Než jsem to stihl doříct, skočil mi do řeči: "Copak jsem ti neslíbil, že si tě vezmu? Co chceš? Už ses vyvztekl? Když si mě nevezmeš, co řekneš mámě?"

Při pohledu na jeho samolibý výraz jsem si nemohl pomoct, ale myslel jsem si, že moc dobře ví, jak moc se moje máma na svatbu těšila.

Takže to věděl celou dobu. Nechal mě tři roky čekat, než konečně souhlasil, že si mě vezme, a moc dobře věděl, v jaké situaci je moje máma.

Bylo to prostě k zbláznění. Co jsem si to vůbec myslel, když jsem se do něj zamiloval?

Přistihl jsem se, že na Austina mlčky zírám a v očích se mi zrcadlí hluboká prázdnota.

Jeho hněv začal opadávat, jak se zdálo, že se uklidňuje, a začal mě tiše přemlouvat: "Udělal jsem chybu, že jsem tě nechal čekat, Laurel. Můžeme to hodit za hlavu?"

Moje odhodlání začalo kolísat, ale ne kvůli němu – šlo jen o mámu. Opravdu jsem se bál, že se tím vším tak rozruší, že ji to přivede k dalšímu záchvatu.

Byla přesvědčená, že bych si měl založit rodinu, a určitě by dala přednost Austinovi, klukovi, do kterého jsem léta zamilovaný, před nějakým rande naslepo, kterého sotva zná.

Ta modřina na krku mi neustále připomínala, že bych se neměl jen tak vzdát. Ale moje máma stále ležela v nemocnici a to mě zastavilo.

Právě když jsem se chystal zlomit, stalo se něco nečekaného, ​​co mi pomohlo se rozhodnout.